Přišla zima

Ze starého dubu na okraji mýtiny padaly k zemi zažloutlé podzimní lístky. Padaly ze všech stromů v lese. Jedna větev na starém dubu vyrostla dál než ostatní, natahovala se až nad mýtinu. Na jejím konci visely dva lístky.

„Už to není takové, jako dřív“, řekl jeden lístek druhému.

„Ne“, odpověděl druhý. „Mnoho z nás spadlo přes noc k zemi. Jsme téměř posledními lístky na naší větvi.“

„Nikdy nevíš, kdo půjde další,“ řekl první lístek. „I když bývalo teplo a slunce hřejivě svítilo, stávalo se, že znenadání přišla bouře nebo prudký vítr a mnoho lístků bylo strhnuto ze stromu, přesto, že byli stále velmi mladí. Nikdy nevíš, kdo půjde další.“

„Slunce už v poslední době skoro nesvítí“, posteskl si druhý lístek, „a když ano, tak nehřeje. A my potřebujeme teplo.“

„Je to pravda,“ řekl první lístek, „je to pravda, že po nás přijdou další, aby zaujali naše místa, a po nich další a stále další?“

„Je to skutečně pravda,“ zašeptal druhý lístek. „Nedokážeme si to ani představit, to je nad naše síly.“

Krátkou chvíli setrvávali v mlčení.

Poté první lístek tiše promluvil sám k sobě, „Proč musíme spadnout?“

Druhý lístek se zeptal, „Co se s námi stane, když spadneme?“

„Padneme na zem, pod nás.“

„Co je pod námi?“

První lístek odpověděl, „To nevím. Někteří říkají jednu věc, jiní druhou, ale nikdo opravdu neví.“

Druhý lístek se zeptal, „Ucítíme něco, budeme stále vnímat, až budeme dole?“

„Kdo ví? Nikdo z těch dole se nikdy nevrátil, aby nám o tom mohl vyprávět.“

Opět byli chvíli tiše. Poté první lístek řekl utěšujícím hlasem druhému, „Neboj se tolik, vždyť se celý třeseš!“

„To nic není,“ odpověděl druhý, „třesu se poslední dobou pořád. Nejsem si jistý, jak dlouho se ještě udržím.“

„Nemluvme už o takových věcech,“ řekl první lístek.

„Dobrá, nechme to být. Ale - o čem jiném bychom se měli bavit?“ Oba chvíli mlčeli. „Který z nás půjde první, co myslíš?“

„Na takovéto věci máme stále ještě spoustu času,“ řekl druhý lístek konejšivě. „Vzpomínáš, jak krásné, jak nádherné to bylo, když jarní slunce vyšlo a zářilo tak jasně a hřejivě, že jsme cítili, jak námi proudí život a vše se nám zdálo krásné… Vzpomínáš? A ta ranní rosa a noci tak krásné, vonící po levandulích…“

„Teď mě noci děsí,“ postěžoval si druhý lístek, „a snad ani neberou konce.“

„Neměli bychom si stěžovat,“ řekl první lístek něžně. „Žili jsme déle, mnohem déle než ostatní.“

„Změnil jsem se hodně?“ zeptal se druhý lístek stydlivě.

„Ani při nejmenším,“ řekl první lístek. „To si určitě myslíš jen proto, že já jsem celý zežloutl a už nejsem vůbec pohledný. Ale v tvém případě je to úplně jiné.“

„To jistě není pravda.“

„Ne, opravdu,“ odpověděl horlivě první lístek, „věř mi, jsi stejně krásný jako v den, kdy jsi poprvé spatřil světlo světa. Tu a tam sice máš žlutá místa, ale ta nejsou téměř vidět a dělají tě ještě krásnějším, věř mi.“

„Děkuji,“ zašeptal druhý lístek. „Sice ti pořád nevěřím, ale stejně děkuji. Byl jsi na mě vždy tak milý. Začínám chápat, jak úžasný jsi.“

„Psst,“ řekl první lístek a dále nemluvil, protože na mluvení už mu nezbývaly síly.

Tak oba mlčeli. Hodiny plynuly.

Chladný, sychravý poryv větru rozkýval koruny starého dubu na okraji mýtiny.

„Ach, teď,“ řekl druhý lístek, „Já….“ A jeho hlas se zlomil, jak spadl ze stromu a v pomalých spirálách se snášel k zemi.

Přišla zima.

Podle mě je to naprostá nádhera... :)

Převzato a přeloženo z http://owlcityblog.com/2010/10/04/winter/ , původně text z knihy "Bambi, a Life in the Woods” od Felixe Saltena, napsáno roku 1923.

Neldor