Těžká hodina

Vyrostl jsem příliš rychle. Tak jako my všichni. Alespoň mi to tak přijde. A ze stejných pohnutek, z jakých napsal básník Jiří Wolker báseň Těžká hodina, tedy z problému dospívání, já píšu těchto pár vět úvah. (S tím rozdílem, že Wolker je nejspíš původně nepsal jako zprávy na ICQ.)

Čas neplyne všem stejně. Čím jsme starší, tím plyne rychleji, až se postupně nezmůžeme na nic jiného, než na sledování, jak nám prokluzuje mezi prsty. A my si přejeme, abychom jej mohli zachytit, zastavit a snad vrátit zpět do dob, kdy nám přišlo, že se vleče jako stín lipových alejí v horkém letním odpoledni.

Pamatuju si to - tak jako nejspíš každý - a přijde mi, jako by to bylo včera. Ty dny, kdy vše bylo jaksi jednodušší. Ty dny, kdy se mé ponětí o světě vymezilo na zorné pole našich zájmů a zálib, a nic nepříjemného pro mě neexistovalo. Ty dny, které už pro jejich podstatu nelze vrátit zpět.

A najednou, zčistajasna, to vše bylo pryč. Mlžný opar, halící nepříjemnou skutečnost, nazývanou realita, se zvedl. A já uviděl tu obrovskou hordu, valící se nezadržitelně mým směrem. Hordu šedých, bezútěšně rachotících mechanismů, které se tvářily, že jejich jediným smyslem je pošlapat a rozrýt rosou studící mechovou pokrývku, po které vedly cesty mého mládí. Věděl jsem, že není v mých silách je zastavit.

V životě každého člověka přijde tento zlom, o kterém ti šťastnější nemají ani potuchy. Nevíš, kdy se to stalo, že se z dob, kdy vše bylo jednoduché, stala ona skutečnost, ve které žijeme. Ztrácíš dříve neotřesitelné jistoty a hledání nových, neposkvrněných a čistých, se zdá býti nad tvé síly. Nevíš, kdy se svět proměnil.

Marně přemýšlíš a snažíš se vzpomenout, kdy jsi šel naposledy spát jako dítě a v nekonečně měkkých peřinách jsi naposledy vítal noc, zalitou smaragdovým svitem měsíce. Trápíš se úvahami o tom, které bylo to první ráno, které tě nevítalo azurově modrou oblohou a břitkým ranním vánkem, nesoucím v sobě poslední stébla noci. Najednou zjistíš, že se jen marně snažíš zaběhnout do stejných kolejí, které si pamatuješ ze včerejšího dne.

Všichni kolem tebe se tváří, jako by to bylo samozřejmé. Jako by to byla součást něčeho většího, něčeho, čeho oni jsou nedílnou součástí. Hledí na tebe jako na nevyhovující individuum, kterému na konci stejně nezbyde nic jiného, než se přizpůsobit systému. Všichni se tváří, jako by bylo něco divného, nepřirozeného, pozastavovat se nad tím, jak se okolní svět změnil.

Lidé kolem tebe sebejistě vědí, co dělat, ví kudy kam, rozhlednou se kolem a s děsivou samozřejmostí zvolí cestu, kterou se dát přičemž vědí, že dojdou jejího konce. Zatímco ty sám tápeš ve tmě a nevíš, kam ty cesty vedou - pokud máš dostatek štěstí na to, že cestu vůbec najdeš. Nevíš, jestli první krok cesty nebude zároveň ten poslední…

A jen úpěnlivě doufáš, že příští ráno bude zbarveno do tyrkysova a že při prvních krůčcích ucítíš pod chodidly chladivou rosu a šimrající stébla trávy. Že se znovu probudíš do světa, ve kterém jsi měl tu čest kdysi žít…

Neldor