Idioti

Asi nejidiotštější povídka, jakou jsem kdy napsal. Ale potřeboval jsem vyjádřit svůj postoj k těmto... idiotům. Snad ty 3 minuty, co to budete číst, nebudou úplně zabité :)

Čtyři děti na rybníce,

sebeméně, sebevíce,

ke dnu zvolna klesajíce,

s vodou plnící jim plíce...

Zima se chýlila ke konci. Ve vzduchu byla jasně cítit jarní nálada. Noci však byly stále mrazivé a z kaluží dělaly zrcadla, ve kterých se rozespalé ranní slunce rozpačitě prohlíželo. Zima se chýlila ke konci…

Ospalé ticho pozdního odpoledne probralo tlumené zapraskání tajícího ledu, doprovázené nepříliš zřetelným zvukem klouzavého pohybu. Nad hladinou rybníka v místech, kde led již roztál, se téměř zřetelně mihla ploutev a se šplouchnutím zmizela pod hladinou.

„Tati, co se děje?“ zeptal se vystrašeně malý, sotva dvouměsíční kapřík.

„To, co se děje každý rok touhle dobou. Přišli idioti.“ odpověděl s chladnou jistotou zkušeného kapra jeho otec, žmoulající v ústech odhozený a promáčený nedopalek cigarety. Roky, které strávil ve světě pod vodní hladinou, na něm byly znát - téměř všechny šupiny mu vypadaly a pod vodou už se nepohyboval tak rychle a hbitě, jako dřív.

„A tati, co jsou to ti idioti?“ našpulil svá malá rybí ústa kapřík v nevyhnutelné otázce.

„Poplav semnou, povím ti, co mě řekl můj otec a jemu zase jeho a jemu jeho máma, protože jeho otec byl alkoholik.“ máchl kapr ploutví a vyplul na své obvyklé odpolední kolečko kolem rybníka.

„Jak víš, lidé jsou fascinováni tím, že hladina se čas od času stane pevnou. Pro nás to znamená, že nemůžeme ven, tak jsme zalezlí u dna a čekáme na oblevu. Lidé to však vidí jinak - celí pobláznění naběhnou na hladinu a prohánějí se nad našimi hlavami.“

„A na tom je něco špatného?“

„Jistěže není, každý se musí nějak zabavit. Jenže lidé jsou těžcí, a když se oteplí a led přestane být tak silný, čas od času se stane, že pod některým z nich se prolomí a ten se začne topit. A jak to tak většinou bývá, dříve či později klesne ke dnu.“

„A tohle jsou idioti?“ zeptal se zvídavě malý kapřík.

„Ne tak docela. Někteří pouze podcení sílu ledu, případně přecení své schopnosti. Jako idioty označujeme ty skupinky, povětšinou lidských mláďat, které na slabý led chodí záměrně. Za účelem zvýšení respektu před ostatními idioty se záměrně zdržují v místech, kde je led tenký - čím tenčí, tím lépe - a snaží se ostatním dokázat, že se tenkého ledu nebojí.“

„Já se tenkého ledu taky nebojím!“ prohlásil rozhodně kapřík.

„Já také ne, ale řekni, neměl bys strach, kdyby tě jen tenký led dělil od toho, abys skončil na břehu? Potom bys asi uvažoval jinak, viď?“

„To uvažoval“, sklapl kufry kapřík.

„No vidíš. Tihle idioti však riziko nevidí. Dokud se jeden z nich nezačne topit, tak se den po dni předhánějí v tom, kdo se postaví na tenčí led. Jejich chování nedává smysl.“ kapr odplivl nedopalek a podíval se kapříkovi do očí. “Proto se jim říká idioti. Teď běž a zapamatuj si, co jsem ti řekl. Jednou to budeš vyprávět svým jikrám.“ dokončil svůj výklad kapr.

„Díky tati, teď už se těch praskavých zvuků bát nebudu“, šplouchl vesele ploutví kapřík. A že byl v tak dobré náladě, připlul k místu, kde led již roztál a poblíž kterého byli idioti, vyskočil nad hladinu a z plných žaber zakřičel „Jste idioti, cháá!“ a se šplouchnutím se ponořil zpět.

„Ty vole, viděls to? Tam byla ryba! Tam jak je ta voda! Kurvapiča, hustý, ryba! Jdem se tam povídat!“ ozvalo se ze břehu.

Zima se chýlila ke konci…

Neldor