„… budete mluvit až vám
řeknu, budete spát až vám řeknu, budete žrát až vám řeknu!“, hřímal kantor něco
málo přes 10 minut. Jeho vzteklý hlas se rozléhal posluchárnou, zaplněnou
v pozoru stojícími studenty prvního ročníku, kteří si odbývali svoji
premiéru na škole.
„Pokud vám řeknu, abyste v mrazu
stáli na ulici, tak budete v mrazu stát na ulici. Pokud vám řeknu, ať
skočíte ze střechy, tak skočíte ze střechy. Je vám to jasný, smradi?“
V odpověď se ozvalo
sborové „Ano, pane!“
„Každej rok mi sem přivezou hromadu podělaných zelenáčů a každej rok z nich udělám pořádný chlapy. Ale z vás poserů udělám tak cvičný terče, na nic jinýho nejste! Bandu takovejch přizdisráčů jako letos jsem tu ještě neviděl.“
Kantor pochodoval posluchárnou a vrhal nevraživé pohledy všude tam, kam se nevraživé pohledy dají vrhat.
„Ale já vás zlomím, to
vám povídám. Všechny do jednoho - budete litovat, že jste sem kdy přišli! Teď
si seberte svoje kartáčky na zuby a jděte vyšůrovat hajzly tak, aby se
z nich dalo žrát!“
„Ale, pane… my nemáme kartáčky na zuby,“ pokusil se nejodvážnější ze studentů. Výstřel z příruční zbraně kantora se rozlehl posluchárnou, následován nezaměnitelným žuchnutím a zvonivým tichem.
Kantor zašeptal „Má ještě
někdo nějakou připomínku?“
Jo, takhle nějak jsem si
představoval první den na nové škole. Nevěděl jsem, co mě čeká a lidská
psychika je bohužel už taková, že neznámého se většinou bojí. Strach potom, jak
známo, má velké oči - a hrůzná idea prvního dne je na světě.
S potěšením musím říct, že můj strach měl oči příliš velké a první den probíhal jinak. Naše výuka začínala 9:45 přednáškou o římském právu. Po příchodu do auly jsem uviděl, že v okrajových řadách je snadný přístup k elektrickým zásuvkám ve stěnách. Z toho jsem měl velkou radost a hned jsem si připojil notebook.
Sedačky byly pohodlné, ale místo na laptop nebylo připraveno na moji 17“ku, ale tímto faktem jsem se ani nestihl zabývat, jelikož přednáška byla u konce téměř okamžitě.
Ač trvala plných devadesát minut, výklad kantora byl natolik poutavý, vtipný a poučný, že mi přišlo, jakoby celá přednáška trvala pár minut.
Pokud v tomto stylu
budou pokračovat i další přednášky a semináře, budu jen rád, protože tenhle
jsem si opravdu užil.
Následoval seminář
angličtiny, kde lektora vystřídala lektorka. Neměl jsem příliš příležitostí si
o ní udělat podrobnější obrázek a to ze dvou důvodů:
1) Neumím moc
kreslit.
2)
Seminář byl
rozpuštěn po přibližně deseti minutách.
Tento fakt mě jak překvapil, tak potěšil - vydali jsme se tedy s přítelkyní do školní menzy, která je asi pět minut cesty od fakulty. V menze byla fronta až na chodbu, ale postupovala překvapivě rychle. V menze následovalo menší zazmatkování, kde jsem špatně odhadl stranu, ze které se vydávají obědy a místo toho jsem zamířil směrem k výdeji minutek a hotových jídel. Než kuchařky (a kuchaři! vážně, jsou tam i kuchaři!) tento problém vyřešily, celá rychle postupující řada se poněkud zastavila. Za což se všem hladovým omlouvám :D
Po obědě cesta na nádraží a standartní jízda vlakem domů.
Před pár dny jsem také
navštívil Zbrojnici - jak se nazývá školní knihovna. Je situována
v prostorech Tereziánské zbrojnice, hned vedle teologické fakulty. Byl
jsem z toho místa nadšen - těch
krásných, historických budov, tajemných zákoutí, jaká by ani Foglar
nevymyslel a opuštěných náměstíček mezi průčelími kostelů - nádhera. Nebýt to
relativně z ruky (cca 10 minut cesty od fakulty), trávil bych tam každou
přestávku.
Zítra pokračuje ona
dlouhá trať, na kterou jsem dnes vykročil - pravou nohou - a která při troše
dobré vůle potrvá nejméně pět let. Tak uvidím, snad dojedu až na konečnou a na
trati se neztratím :)
Neldor
0 komentářů:
Přidat komentář