Odznáčky dobrodiní a zeměhlediči

Je fascinující, jak se člověku otevřou obzory, když se - byť jen na malou chvíli - denně zastaví, aby přemýšlel. Když se pokusí pochopit, proč lidé dělají věci, jaké dělají, proč společnost funguje tak či onak. Poslední dobou se mi to, s většími či menšími úspěchy, daří. Můj dnešní postřeh se týká dobročinných sbírek a rád bych se o něj podělil se světem.




Na naší fakultě buržoazní pavědy (jak právo rád nazývá jeden můj kamarád), se dnes konala sbírka na pomoc nemocným AIDS. Pokaždé, když se nějaká podobná sbírka koná, je velmi pozoruhodné, jaké sociální divadlo rozehrají přítomní lidé. Lidé se rozdělí na dvě skupiny - na ty, kteří přispějí a na ty, kteří ne.

Ti, kteří nepřispějí, se nejčastěji vymlouvají, že "na to nemají", případně, že "nebudou nikomu nic dávat" - nejčastěji z důvodu "vždyť mě taky nikdo nic nedává". Nemyslím si, že těch pár korun, které by vhodili do kasičky vybírajících, by jakkoli rozhodilo rozpočet většiny lidí. A argument "stejně si to nechají pro sebe" mi přijde naprosto stupidní. Ano, existují lidé, kteří si nechávají výtěžky z těchto akcí pro sebe - ale průměrně inteligentní opice se dokáže zeptat, zda-li vybírající osoba má průkaz, případně potvrzení, prokazující legálnost a dobrý úmysl.

Naprosto unikátní skupina lidí jsou takzvaní "zeměhlediči". Jsou to ti, kteří ve svém strachu z mezilidské komunikace nejsou schopni ani odmítnout příspěvek, byť pouhým "ne, promiňte". Namísto toho zarputile hledí do země, vybírajíce tu nejlepší únikovou trasu od vyběračů dobrovolných (!) příspěvků. Tohle mi přijde vskutku prapodivné. Z čeho takový strach? Vždyť vyběrači jsou zpravidla mladé, atraktivní slečny. A není třeba jim říct více než "ne, promiňte", případně "ne, nemám u sebe finance". Ale hledět do země, předstírat nepřítomnost a doufat, že "když já nevidím je, oni nevidí mě"?

Druhá velká skupina lidí jsou ti, kteří přispějí. Došel jsem k však k závěru, že lidé mají různé důvody pro jejich příspěvky. Vypozoroval jsem tři základní kategorie přispěvačů. Jen než zmíním jednotlivé skupiny, chci říct, že je mi vcelku jedno, proč kdo přispěje - samotný příspěvek považuji za akt dobré vůle, ať již k němu vedly jakékoli pohnutky


První skupinou jsou "nosiči odznáčků dobrodiní". V antickém Římě k tomu sloužili propuštění otroci - chodili před svým ex-dominem a rozhazovali okvětní lístky růží, vykřikujíce "Lide římský, zde jde Sempronius, dobrotivý člověk, zastánce slabých, pomahač nemocných!". Dnes jsou lidé, kteří k tomuto využívají právě dobročinných sbírek. Tedy nepřispívají - ale kupují si odznáček (stužku, klíčenku,...), který má všem ukázat, že "Zde jde Franta, ten, který přispěl!".

Druhou, a pro mě nejzáhadnější skupinou, jsou ti, kteří tvrdí, že přispívají pro svůj dobrý pocit. Nevím, nedovedu si to moc dobře představit a zároveň to nejspíš chápu - jakkoli protichůdně to zní. Tak či onak, jsem toho přesvědčení, že vlastní dobrý pocit by měl být až druhotným, nikoli primárním motivem k přispění.

Poslední skupinou přispěvačů jsou ti, ke kterým se řadím i já - ač odvozeně bych se zařadil i do skupiny předcházející. Jde o skupinu lidí, kteří přispívají z jednoho prostého důvodu - aby pomohli.
Aby někomu neznámému, někomu, koho nikdy neuvidí, který jim nikdy přímo nepoděkuje, pomohli. A to naprosto nezištně, bez očekávání jakékoli protislužby ze strany těm, kterým příspěvek putuje. Bez nároku na odznáček.
Jak jsem, k mému zklamání vypozoroval, těchto lidí, kteří pomáhají skutečně pro to, že chtějí pomoci potřebným, je v dnešní společnosti strašně málo.

Nejspíš je to i škoda. Většina lidí neustále tvrdí, jak dostávají v práci malý plat, jak jim snížili odměny, jak jim stát na nic nepřispěje. Ale když přijde na to, aby oni sami přispěli a to těm, kteří to skutečně potřebují?
Raději hledí do země a kvapně kráčí pryč...



Neldor