Diary of Neldor

Challenge accepted!

2011-12-12T15:25:00.002+01:00

Zítra je zápočet z Římského práva, obecně považovaného za největší strašák prváku (teda, hlavně naše učitelka). Já mám ale skoro pocit, že je to úmysl, aby se jí všichni báli.

Mně osobně přijde v pohodě. Je přísná, ale spravedlivá. Nestalo se mi nikdy, že by po mě chtěla víc, než kolik nám zadala na domácí přípravu. Nestalo se mi, že by na mě byla protivná, zlá, že by mě jakkoli trápila. A zároveň nevím o nikom, na koho by byla přísná aniž by si to zasloužil.

A že chce po nás abychom se učili? Tak jasně, jednou jsme na VŠ a s tím se muselo počítat. Vzhledem k tomu, že zatím se všechny zkoušky a zápočty daly zvládnout více méně bez učení, tak jednou to přijít muselo.

Celkem mám legraci z těch, kteří jen a pouze na základě toho, že jim nějaký velký druhák řekl, že ona učitelka (nebudu jmenovat) je bubák, vzdávají učení a jdou tam s tím, že to nedají. Potom je celkem jasný, že to neudělají - a budou dále posílat, že je to bubák.

Lidé buržoazní pavědu studující, věřte si trochu! :)

O co lepší je se poctivě naučit a zvládnout to. S plným sebevědomím. S pocitem, že jsem pro to udělal vše. S odvahou větší, než jaké mám znalosti.

Challenge accepted!

/edit o den později - zápočet započten ^^

Odznáčky dobrodiní a zeměhlediči

2011-11-29T17:23:00.001+01:00

Je fascinující, jak se člověku otevřou obzory, když se - byť jen na malouchvíli - denně zastaví, aby přemýšlel. Když se pokusí pochopit, proč lidédělají věci, jaké dělají, proč společnost funguje tak či onak. Poslední dobou se mi to, s většími či menšímiúspěchy, daří. Můj dnešní postřeh se týká dobročinných sbírek a rád bych se oněj podělil se světem.

Na naší fakultě buržoazní pavědy (jak právo rád nazývá jeden můj kamarád),se dnes konala sbírka na pomoc nemocným AIDS. Pokaždé, když se nějaká podobnásbírka koná, je velmi pozoruhodné, jaké sociální divadlo rozehrají přítomní lidé. Lidé se rozdělí na dvě skupiny - na ty, kteří přispějí a na ty, kteří ne.

Ti, kteří nepřispějí, se nejčastěji vymlouvají, že "na tonemají", případně, že "nebudou nikomu nic dávat" - nejčastěji z důvodu "vždyť mě taky nikdo nic nedává". Nemyslím si, že těch pár korun, které by vhodili do kasičkyvybírajících, by jakkoli rozhodilo rozpočet většiny lidí. A argument"stejně si to nechají pro sebe" mi přijde naprosto stupidní. Ano,existují lidé, kteří si nechávají výtěžky z těchto akcí pro sebe - ale průměrněinteligentní opice se dokáže zeptat, zda-li vybírající osoba má průkaz,případně potvrzení, prokazující legálnost a dobrý úmysl.

Naprosto unikátní skupina lidí jsou takzvaní "zeměhlediči". Jsouto ti, kteří ve svém strachu z mezilidské komunikace nejsou schopni ani odmítnoutpříspěvek, byť pouhým "ne, promiňte". Namísto toho zarputile hledí dozemě, vybírajíce tu nejlepší únikovou trasu od vyběračů dobrovolných (!) příspěvků. Tohle mipřijde vskutku prapodivné. Z čeho takový strach? Vždyť vyběrači jsou zpravidlamladé, atraktivní slečny. A není třeba jim říct více než "ne,promiňte", případně "ne, nemám u sebe finance". Ale hledět dozemě, předstírat nepřítomnost a doufat, že "když já nevidím je, oni nevidímě"?

Druhá velká skupina lidí jsou ti, kteří přispějí. Došel jsem k však k závěru,že lidé mají různé důvody pro jejich příspěvky. Vypozoroval jsem tři základníkategorie přispěvačů. Jen než zmíním jednotlivé skupiny, chci říct, že je mi vcelku jedno, proč kdo přispěje - samotný příspěvek považuji za akt dobré vůle, ať již k němu vedly jakékoli pohnutky

První skupinou jsou "nosiči odznáčků dobrodiní". V antickém Římě ktomu sloužili propuštění otroci - chodili před svým ex-dominem a rozhazovaliokvětní lístky růží, vykřikujíce "Lide římský, zde jde Sempronius, dobrotivýčlověk, zastánce slabých, pomahač nemocných!". Dnes jsou lidé, kteří ktomuto využívají právě dobročinných sbírek. Tedy nepřispívají - ale kupují siodznáček (stužku, klíčenku,...), který má všem ukázat, že "Zde jde Franta,ten, který přispěl!".

Druhou, a pro mě nejzáhadnější skupinou, jsou ti, kteří tvrdí, že přispívajípro svůj dobrý pocit. Nevím, nedovedu si to moc dobře představit a zároveň tonejspíš chápu - jakkoli protichůdně to zní. Tak či onak, jsem toho přesvědčení, že vlastní dobrý pocit byměl být až druhotným, nikoli primárním motivem k přispění.

Poslední skupinou přispěvačů jsou ti, ke kterým se řadím i já - ač odvozeněbych se zařadil i do skupiny předcházející. Jde o skupinu lidí, kteřípřispívají z jednoho prostého důvodu - aby pomohli.
Aby někomu neznámému,někomu, koho nikdy neuvidí, který jim nikdy přímo nepoděkuje, pomohli. A tonaprosto nezištně, bez očekávání jakékoli protislužby ze strany těm, kterýmpříspěvek putuje. Bez nároku na odznáček.
Jak jsem, k mému zklamání vypozoroval, těchto lidí, kteří pomáhají skutečněpro to, že chtějí pomoci potřebným, je v dnešní společnosti strašně málo.

Nejspíš je to i škoda. Většina lidí neustále tvrdí, jak dostávají v práci malýplat, jak jim snížili odměny, jak jim stát na nic nepřispěje. Ale když přijdena to, aby oni sami přispěli a to těm, kteří to skutečně potřebují?
Raději hledí do země a kvapně kráčí pryč...

Neldor

Čajovna v rákosí

2011-11-18T23:53:00.001+01:00

Dnes jsem měl možnost vyzkoušet nově otevřenou prostějovskou čajovnu, nazvanou Čajovna v rákosí. Jelikož otevření čajovny v Prostějově je poněkud ojedinělá záležitost, rozhodl jsem se můj názor na ni poslat dále do světa. Samozřejmě nechci, aby moje recenze vyvolávala jakýkoli apriorní obraz o čajovně. Myslím si, že každý by si měl sám vyzkoušet, jaká čajovna opravdu je.

Nejdříve uvedu některé klady, které nová čajovna, z mého pohledu, má.

Je to jediná čajovna v Prostějově.

Ano, lidem z větších měst to může přijít jako hloupost, ale z mého pohledu "prostějováka" tomu tak není. Čajoven bylo v Prostějově v rámci poslední dekády několik, avšak žádná se neudržela déle, než několik měsíců. Dle mého názoru za to mohla především nedostatečná klientela, jelikož do čajovny chodí převážně mladí studenti a Prostějov není studentské město a také fakt, že lidé se musí do čajovny "naučit chodit".

Chuť čaje

Nevím, jestli to bylo způsobeno odborností přípravy, kvalitou čaje, nebo tím, že jsem na něj měl chuť, ale čaj, který jsem si objednal, mi opravdu chutnal. Zvolil jsem zelený čaj Bai Hou, neboli Bílá opice. Chutnal mi i jeho druhý nálev a nebýt pozdní hodiny, ochutnal bych rád i třetí.
Objednali jsme si i vodní dýmku, ale v této kategorii se vůbec nevyznám, proto se jejímu hodnocení vyhnu - laicky pouze řeknu, že mi chutnala.

Obsluha

Obsluze bych nejspíše neměl co vytknout. Byla milá, příjemná, čaj byl relativně rychle hotov. A ač sice nevypadala natolik odborně, jako například obsluha v Dobré čajovně, čaj připravila takový, že na něj budu ještě dlouho rád vzpomínat. Myslím tedy, že nezáleží na uniformě, podivné čajově-archaické mluvě ani na dalších malichernostech, ale především na tom, jestli umí vařit čaj. A to v rákosí umí.

Nyní něco k mínusům Čajovny v rákosí.

Lokace

Nová čajovna vznikla vedle klubu Fit linie, který patří stejnému majiteli. To způsobilo menší šok, když i přes zavřené dveře byla slyšet taneční hudba, linoucí se z vedlejšího sálu, plného hopsajících hubnutíchtivých cvičenců (nic ve zlém, jen mám vůči sportu averzi - ano, jsem líný, nepohyblivý a usedlý pecivál, blabla). Naštěstí pokud se člověk nesoustředil jen na onu hudbu, problém to nebyl.

Ozvučení a prostředí

Tady opravdu nevím, co si mám myslet. Na Facebooku při oznámení budování této čajovny proběhla velkolepá anketa o tom, jaký styl interiéru by si potencionální zákazníci přáli a jaká hudba by měla v čajovně hrát.
Abych řekl pravdu, zde jsem byl nejvíce zklamaný. Nevím, který typ prostředí to vyhrál, jestli arabský, čínský, nebo japonský. Ale jsem si stoprocentně jistý, že to nebyl styl "nijaký".

Prostředí podle mě je útulné a pěkně zařízené, což o to, ale do čajovny se chodí, mimo čaj, za atmosférou. A nějaká typicky orientální nebo asijská atmosféra mi tu bohužel chyběla.

Přišlo mi to tak trochu nečestné - když už chci vědět názor, podle kterého se mám zařídit, tak se podle něj i zařídím. Ale čajovna je otevřená teprve chvíli, tak doufám, že tohle se ještě zlepší.

Pokud jde o hudbu, tak ta místy byla opravdu podivná - rozhodně ne relaxační, čajová. Chvílemi jsem slyšel běžné písně, které hrají v rádiu. Kdo kdy byl v nějaké čajovně, ten ví, že hudba, hrající na pozadí, dělá své. Ale nepřišel jsem poslouchat hudbu, ale bavit se s přáteli, proto tenhle neduh promíjím.

Zvonečky

V každé čajovně, ve které jsem zatím byl, měli nějakou formu přivolávátek obsluhy. Ať už šlo o zvonečky, nebo malý gong. Člověk může namítnout, že Čajovna v rákosí je malá a že obsluha má přehled nad vším děním. Já si naopak myslím, že i kdyby byla čajovna sebemenší, tak působí přinejmenším příjemně pro zákazníka, když může upozornit na svoji žádost jiným způsobem, než hospodským "obsluha, prosím!".

Stačí opravdu jen malý pitomý zvoneček na stůl, dělá to divy :)

Návštěvní doba

Když jsem se díval na otevírací dobu Čajovny v rákosí, celkem mě zarazila. Přes týden otevřeno od třetí hodiny odpolední, o víkendu od páté. Nerozumím tomu hned ze dvou důvodů.

Jednak mi otevírací hodina přijde velmi pozdní. Ne každý žije stylem "práce -> domů -> ordinace -> spát -> práce". Je spousta lidí, kteří jsou z jakéhokoli důvodu doma dříve, než kolem třetí hodiny odpolední a kteří by chtěli zajít na čaj i jindy.
Jako příklad uvedu opět ony studenty a mladé lidi, kteří tvoří hlavní klientelu většiny čajoven a kteří nemají školu každý den.

Navíc si myslím, že pokud v nabídce čajovny jsou i jídla jako kus-kus (na několik zajímavých způsobů - časem určitě vyzkouším), mohla by být otevřena už kolem poledne. Z vlastních zkušeností totiž vím, že na oběd v této formě do čajovny chodí poměrně velký počet lidí.

Druhý důvod, proč mi přijde otevírací doba zarážející, je fakt, že o víkendu otevírá později, než přes týden.
Podle mě by to mělo být přesně naopak - vždyť o víkendu má většina lidí čas na to, zajít si někam s přáteli. Tohle mi přijde opravdu nešťastné. Působí to totiž, jakoby čajovna byla jen nějaký vedlejší projekt, na který není tolik času a který otevírá jen sem tam.

Shrnutí

Jak jsem zmínil v úvodu, nechci, aby tahle moje recenze jakkoli formovala názor potencionálního návštěvníka. Jsou to jen mé názory a postřehy.

Celkový pocit z návštěvy čajovny mám příjemný. Líbilo se mi tam a celkově jsem si večer užil.
Nechtěl bych zároveň, aby fakt, že jsem uvedl více záporných bodů, než těch kladných, jakkoli odrazoval případné zákazníky. Většina z mých záporných poznámek jsou stejně spíše jen výtky kosmetického charakteru.

Na závěr chci říct, že jsem opravdu velmi rád, že je v Prostějově konečně nějaká čajovna a že je vceklu kvalitní. Doufám, že nedopadne jako čajovny minulé, tedy že bude zrušena, nebo, co hůř, se transformuje v kavárnu.
Všem bych tedy její návštěvu doporučil.

Pro další informace a nějaké fotky mrkněte na facebookovou stránku čajovny.

Neldor

Setkání s Bohem

2011-10-26T21:05:00.003+02:00

Moje maturitní písemka, která se mi teď dostala do ruky. Téma "Setkání s významnou osobností - charakteristika" nebo tak něco, už si to nepamatuju :)

Seděl tam, v mahagonovém křesle, potaženém modrýmsaténem a kouřil dýmku. Plápolající krb vrhal skrze tabákový dým mihotavé stínya zvýrazňoval jeho siluetu - typický orlí nos, sestupující z vysokého čelaa mírně zapadlou bradu s hustým, bílým plnovousem.

Mluvil klidným a vyrovnaným hlasme. Roky na něm byly znát -jeho pověstná mladistvá horlivost byla ta tam. Příliš jsem nevěděl, jaks ním mám hovořit, ale jeho vstřícnost a otevřenost mi dodávaly klid. Svoji řeč často prokládal citáty z francouzské klasicképoezie a bylo vidět, že je velkým milovníkem umění. Z jeho odpovědí na médotazy číšila břitká inteligence a znalosti takového rozsahu, že kdybyprohlásil, že zná celý vesmír a vše, co je v něm, uvěřil bych mu to.

Říká se, že oči jsou okna do duše. Já do těch jeho poprvepohlédl, když se mě zeptal, se štědrostí sobě vlastní, zda-li také kouřím. Tenpohled mě navždy změnil.

Náhle jsem neviděl všemohocného, prapříčinu všech věcí aprvotní princip, ale obyčejného starce. Starce, který si v zimě stěžuje, žena něj leze revma a že jej loupe v kříži. Starce, jež prošel všemiepochami času, viděl všechno to, co jeho děti prožily, jejich radosti itrápení.

Bylo to však něco jiného, co mě natolik změnilo. Něco, cojsem uviděl, když jsem pohlédl do tváře Boha. Byla to naděje. Neutuchající anekonečná naděje, dávající lidem vůli k životu, dodávající víruv lepší zítřky.

Tak jsem se setkal s Bohem.

Neldor

p.s.
Malý vtípek na závěr ;D

Neldor

Tak nám zabili Muammara...

2011-10-20T19:47:00.001+02:00

„Tak nám zabili Muammara.“
„A kterýho, paní Mülerová?“

Ano, začátek Osudů dobrého vojáka Švejka, který již zklasičtěl, trochu upravený na dnešní události. Já se ale ptám, kterého Muammara?

Podle zpráv, které se vyrojili snad ve všech zpravodajských relacích, bylo světu oznámeno, že Muammar Kaddáfí byl zabit. Kdo to byl? Šlo o teroristu? Šlo o bývalého spojence Spojených států, který se „odvrátil k temné straně“?

Můj názor je takový, že šlo o archetyp osobnosti vládce arabského světa. Diktátor, který je téměř v každé arabské zemi, kde sedí na trůně a více či méně totalitně udržuje svůj režim. Tímto samozřejmě neospravedlňuji jeho vládu a jsem potěšen, že byl dopaden - v tom smyslu, že byl zabit člověk, který velmi ubližoval ostatním. O tomto tu ale psát nechci.
Otázka zní, proč zrovna Kaddáfí? A proč teď?

Vždyť velká většina arabských zemí má právě takového panovníka a všechny se tváří, jako by jeho vláda byla naprosto legitimní. A do nedávna to tak bylo i v Libyji. Do doby, než se hrstka odvážných demonstrantů pokusila o změnu systému a ti, co nesouhlasili skrytě, se k nim přidali. Lavinovým efektem strhli většinu Lybije a teď vykřikují hesla o demokracii, dodržování lidských práv a svobod.

Ale není tohle snad téměř přesně ta cesta, jakou se k moci dostali ti, proti kterým oni demonstranti tak srdnatě bojují? Nebyly to snad revoluce, státní převraty, vojenské puče, co vyneslo do čela těchto států právě ony Muammary?

To vyvolává důvodnou pochybnost o tom, co bude dál? Vzejde z chaosu v zemích, v kterých probíhá „arabské jaro“, další Muammar? Nebo snad někdo věří tomu, že se země, které projdou tímto „očistným procesem“ přikloní z ničeho nic k demokracii a výše zmíněným principům moderního státu?
Já tomu nevěřím a věřit nemůžu.

Ano, před více než dvaceti lety proběhla podobná revoluce u nás. Ne tolik živelná a násilná, ale proběhla a s větším či menším úspěchem nastolila demokratickou společnost. Společnost založenou na jistých hodnotách. Ovšem tyto hodnoty mají v naší společnosti trvalé místo nehledě na to, kdo je zrovna u moci. To, že jsou potlačovány neznamená, že tu nejsou - stále jsou přítomny, jen se vynoří, až když k tomu mají příležitost.

Ale je i Libyjská společnost taková? Je vůbec některá část arabského světa založena na ideálech svobody, lidských práv a sebeurčení člověka? Bohužel jsem přesvědčen, že není.
Ano, přeji Libyji, stejně jako všem zemím arabského světa, aby jejich přerod k demokracii dopadl úspěšně. Přeji občanům těmto států, aby mohli žít ve společnosti, kde lidský život a svoboda jednotlivce jsou nejvýše kladené hodnoty. Přesto zůstávám skeptický a nevěřím, že k takovému přerodu dojde.

Příklad můžeme vidět v Egyptě. Ve všech médiích proběhly obrázky revoluce, která svrhla totalitní režim a která měla dopomoct Egyptu k demokracii. A výsledek? Změnila se pouze osoba, která státu vládne a distancovala se od předchozího režimu. A dál? Kde nic tu nic - společnost je stejná, jako předtím a protesty ožívají nanovo. Nový Muammar na trůně.

Opravdu nevěřím, že situace v Libyji dopadne lépe. Na pomyslný trůn doesdne jiný Muammar a bude vládnout, více či méně legitimně, společnosti, která si to nechá líbit do doby, než přijde čas Muammara vystřídat za jiného.

Proto se ptám… A kterýho, paní Mülerová?

Neldor

And so it all begins...

2011-09-19T16:00:00.022+02:00

„… budete mluvit až vámřeknu, budete spát až vám řeknu, budete žrát až vám řeknu!“, hřímal kantor něcomálo přes 10 minut. Jeho vzteklý hlas se rozléhal posluchárnou, zaplněnouv pozoru stojícími studenty prvního ročníku, kteří si odbývali svojipremiéru na škole.

„Pokud vám řeknu, abyste v mrazustáli na ulici, tak budete v mrazu stát na ulici. Pokud vám řeknu, aťskočíte ze střechy, tak skočíte ze střechy. Je vám to jasný, smradi?“

V odpověď se ozvalosborové „Ano, pane!“

„Každej rok mi sempřivezou hromadu podělaných zelenáčů a každej rok z nich udělám pořádnýchlapy. Ale z vás poserů udělám tak cvičný terče, na nic jinýho nejste!Bandu takovejch přizdisráčů jako letos jsem tu ještě neviděl.“

Kantor pochodovalposluchárnou a vrhal nevraživé pohledy všude tam, kam se nevraživé pohledy dajívrhat.

„Ale já vás zlomím, továm povídám. Všechny do jednoho - budete litovat, že jste sem kdy přišli! Teďsi seberte svoje kartáčky na zuby a jděte vyšůrovat hajzly tak, aby sez nich dalo žrát!“

„Ale, pane… my nemámekartáčky na zuby,“ pokusil se nejodvážnější ze studentů. Výstřelz příruční zbraně kantora se rozlehl posluchárnou, následovánnezaměnitelným žuchnutím a zvonivým tichem.

Kantor zašeptal „Má ještěněkdo nějakou připomínku?“

Jo, takhle nějak jsem sipředstavoval první den na nové škole. Nevěděl jsem, co mě čeká a lidskápsychika je bohužel už taková, že neznámého se většinou bojí. Strach potom, jakznámo, má velké oči - a hrůzná idea prvního dne je na světě.

S potěšením musímříct, že můj strach měl oči příliš velké a první den probíhal jinak. Naše výukazačínala 9:45 přednáškou o římském právu. Po příchodu do auly jsem uviděl, žev okrajových řadách je snadný přístup k elektrickým zásuvkám vestěnách. Z toho jsem měl velkou radost a hned jsem si připojil notebook.

Sedačky byly pohodlné,ale místo na laptop nebylo připraveno na moji 17“ku, ale tímto faktem jsem seani nestihl zabývat, jelikož přednáška byla u konce téměř okamžitě.

Ač trvala plných devadesátminut, výklad kantora byl natolik poutavý, vtipný a poučný, že mi přišlo,jakoby celá přednáška trvala pár minut.

Pokud v tomto stylubudou pokračovat i další přednášky a semináře, budu jen rád, protože tenhlejsem si opravdu užil.

Následoval seminářangličtiny, kde lektora vystřídala lektorka. Neměl jsem příliš příležitostí sio ní udělat podrobnější obrázek a to ze dvou důvodů:

1) Neumím mockreslit.

2) Seminář bylrozpuštěn po přibližně deseti minutách.

Tento fakt mě jakpřekvapil, tak potěšil - vydali jsme se tedy s přítelkyní do školní menzy,která je asi pět minut cesty od fakulty. V menze byla fronta až na chodbu,ale postupovala překvapivě rychle. V menze následovalo menší zazmatkování,kde jsem špatně odhadl stranu, ze které se vydávají obědy a místo toho jsemzamířil směrem k výdeji minutek a hotových jídel. Než kuchařky (a kuchaři!vážně, jsou tam i kuchaři!) tento problém vyřešily, celá rychle postupujícířada se poněkud zastavila. Za což se všem hladovým omlouvám :D

Po obědě cesta na nádražía standartní jízda vlakem domů.

Před pár dny jsem takénavštívil Zbrojnici - jak se nazývá školní knihovna. Je situovánav prostorech Tereziánské zbrojnice, hned vedle teologické fakulty. Byljsem z toho místa nadšen - těch krásných, historických budov, tajemných zákoutí, jaká by ani Foglarnevymyslel a opuštěných náměstíček mezi průčelími kostelů - nádhera. Nebýt torelativně z ruky (cca 10 minut cesty od fakulty), trávil bych tam každoupřestávku.

Zítra pokračuje onadlouhá trať, na kterou jsem dnes vykročil - pravou nohou - a která při trošedobré vůle potrvá nejméně pět let. Tak uvidím, snad dojedu až na konečnou a natrati se neztratím :)

Neldor

Lawyered!

2011-09-05T15:26:00.020+02:00

Jak mnozí z Vás, mých náhodných čtenářů, vědí, prošel jsem sítem zvaným Národní srovnávací zkoušky a dostal se na práva. Na Univerzitu Palackého v Olomouci, abych byl přesný. NSZ ale absolvovala spousta lidí, takže myslím, že nemá smysl se tu o nich rozepisovat. Ještě uvedu, že na práva jsem se dostal i s mou přítelkyní a jsem za to neskonale rád. :)

Chtěl bych formou mého blogu informovat o dění na právech. O pocitech prváka při zápisu, imatrikulaci a prvních hodinách. O zapisování předmětů. O tom, proč je Permitivita vakua v soustavě SI rovna hodnotě 8,854187817*10^-12 F*m^-1.

Ne, o tom posledním opravdu ne. To je jasné každému.

Moje první setkání s Právnickou fakultou UP se konalo 1. září. Ve čtvrtek. Kolem 9 ráno. Zrovna ve chvíli, kdy je Mars uprostřed souhvězdí Blíženců a Jupiter prochází souhvězdím Berana. A to už něco znamená.

Po usazení se ve vestibulu školy, moderně zařízeném a zrekonstruovaném - podle toho co jsem slyšel, během loňského roku spadl strop v jedné z místností - jsme byli uvedeni do auly. Samotná aula vypadala jako klasická, velká konferenční místnost, s pohodlnými sedačkami. K mému velkému zklamání jsem nikde nenašel elektrické zásuvky. Přijde mi celkem na hlavu postavené, že v dnešní době, když se rekonstruuje posluchárna, není pomyšleno na všechny studenty, kteří ke svému studiu využívají notebook, netbook, tablet, ponorný vařič…

Po tomto mírném zklamání přišel informační briefing ohledně zapisování předmětů do indexu, jejich následné registraci do studentského internetového systému STAG a systému hodnocení předmětů pomocí kreditů. Hned první věc se ukázala pro některé zmatkující studenty problémem. Tito si zapsali název prvního předmětu ne do okna pro zapsání názvu prvního předmětu, ale do horního okraje, který sloužil k čemukoli jinému, než k výše zmíněné činnosti.

Ano, stalo se to mě. Bylo mi řečeno, že někdy před začátkem školy se mám stavit na studijní oddělení, kde mi bude proveden úřední škrt. Čím se liší úřední škrt od obyčejného, tomu nerozumím. Nejspíš bude mít oblek a kravatu - nechám se překvapit.

Po vystání obstojné řady, která prošpikovala skrz na skrz celou aulu a ve které jsem měl to štěstí stát mezi prvními, mi bylo uděleno razítko do indexu a se téměř slavnostně znějícími slovy „další“ jsem byl oficiálně uznán studentem práv.

Poté jsem s přítelkyní zamířil do Dobré čajovny - stylové a útulné Olomoucké čajovně, kde, pokud budu dostatečně finančně gramotný, budu nejspíš trávit spoustu času.

Olomouc je krásné město. Je krásná (ano, je to TA Olomouc) když svítí slunce, je krásná, když je člověku fajn. Není však tak úžasná, když člověka z nervů bolí celý den břicho. Tak jako tak, nebyl jsem v Olomouci poprvé, takže přibližně vím, kde se co nachází a vím, že jsem moc rád, že studuji v Olomouci a ne v Brně, nebo nedej Bože v Praze.

Vážně nemám Prahu rád. A ona nemá ráda mě, takže jsme si kvit.

Po příjezdu domů jsem vyčkával do víkendu a potom jsme se s přítelkyní zabrali do tvoření rozvrhů. Píšu tuhle část článku několik hodin před tím, než budu zapisovat do studentského systému svůj „vysněný rozvrh.“

Tímto zdravím budoucího Neldora, který po zapsání dokončí článek. Doufám, že se ti to podařilo zapsat!

Ohledně klasického stereotypu "stejně to padne, jak se všichni budou registrovat", musím jen zadoufat, že až ráno v 8 budu zběsile klikat, tak mi to nepadne...

-------

Nepadlo. UP překvapila - ani sebemenší lag. Předměty se mi zapsat podařilo docela rychle, i přesto jsem u jednoho předmětu musel zaimprovizovat. Nicméně až na tenhle drobný nedostatek mám rozvrh takový, jaký jsem chtěl - asi jsem měl štěstí.

Pointa je, že pokud se vám nepodaří dostat k počítači přesně v době, kdy se předměty zapisují, máte smůlu. Většina předmětů s lukrativními časy a zajímavými učiteli byla vybrána během první minuty. Například latina. Když jsem otevíral okno s tímto předmětem, byla většina míst volná. Když jsem klikl a okno zavřel (asi 5 vteřin), polovina byla vybrána.

Dobrá rada je mít zapnutých víc počítačů najednou. Já měl notebook a počítač, což mi dost pomohlo, jelikož Opera na ntb začala protestovat, takže jsem se musel spokojit s IE na počítači.

Nikdy bych nevěřil, že budu rád za IE…

V nejbližších dnech mě čeká vyzvednutí studentské karty a první lekce. Svoje pocity a postřehy budu opět psát zde na blogu. :)

Neldor

p.s.

Můžu oficiálně používat Lawyered! ;D

Můry a hmyz

2011-07-03T22:12:00.004+02:00

Definice slova "moth" čili můra na urbandictionary.com - plně souhlasím! :D

Forget man-eating spiders- moths are the pinnacle of evil scary bugs!

Just imagine a tiny butterfly capable of flying straight down your earhole and driving you crazy, except that moths aren't pretty lil' butterflies at all... they are ugly yet clever little turds who find their way into your room at night and fly around the lampshade, casting a huge shadow on the wall which looks like a demented pigeon, which causes you to soil yourself and go sleep on the couch downstairs. (Which, by the way, is where all the spiders are hiding. But you end up eating them in your sleep anyway so it's not so bad...)

I suppose you could say I have a teeny weeny problem with moths, BUT CAN YOU BLAME ME??? MOTHS ARE PURE EVIL!!!

(zde by byl obrázek, kdyby to nebyl takovej hnus)

Neldor

Maturitní slohovka

2011-06-02T23:34:00.004+02:00

Následující text je textem mojí maturitní slohovky z češtiny vyšší úrovně. Tématem bylo vyprávění na téma "Cimrman ve vašem městě." Není to asi 100% tak, jak to mám ve slohovce, protože jsem to psal z hlavy, ale na 90% by to mělo sedět :) Snad se bude líbit :)

Náš výzkumný tým, vedený občas poněkud všetečným profesorem Všetečným, při nedávných průzkumech městského archivu v Prostějově, objevil zaprášený a na první pohled starý záznam městské kroniky. Psalo se v něm o příjezdu do města jistého Zimmermanna.

Jak jsme později zjistili, onen Zimmermann byl ve skutečnosti Jára Cimrman. U některých členů našeho týmu dané zjištění vyvolalo značný údiv. U některých ne.

Dle dobových záznamů se Cimrman ve městě skrýval pod falešným jménem před asociací divadelních kritiků, která mu, dle jeho vlastních slov, nemohla přijít na jméno. Z lékařských záznamů jsme se také dozvěděli, že Cimrman v době svého pobytu v Prostějově trpěl krátkozrakostí. Ohledně tohoto jeho neduhu se v Prostějově dlouho tradovala následující historka.

Jára Cimrman stojí v divadle před toaletami a čeká, až se na pánech uvolní místo. V tom přichází plnoštíhlý postarší muž a míří k dámským toaletám. Cimrman jej upozorňuje, že se jedná o toalety něžného pohlaví, na což výše zmíněná plnoštíhlá dáma odpovídá pamětihodnými a často citovanými slovy „Já vím.“

Cimrman se tedy rozhodl se svou zrakovou vadou něco dělat. Po jeho pověstných večírcích s místním intelektuálem a nadějným optikem Ottou Wichterlem se rozhodl, že se pokusí inovovat v té době běžné brýle. Své pokusy nadějně začal tím, že odstranil sklíčka, takže z brýlí zbyly pouhé obroučky. To vzbudilo zájem jistých intelektuálních levicových kruhů, které za tím viděli předzvěst revoluce; veřejnost však tuto inovaci přijala chladně.

To však Cimrmana neodradilo a další jeho vylepšení naopak odstraňovalo obroučky a ponechávalo sklíčka. Tento vynález, Cimrman jej nazval Cimrčočky, sice odstraňoval zrakové vady svých vlastníků, ale pod nátlakem zástupců prostějovského Sdružení batolat a dětí předškolního věku, kteří si stěžovali, že paní učitelka v mateřské školce v příšerné grimase, kdy se snaží udržet sklíčka na očích, děsí ostatní děti a ty nemohou po obědě spát, byl nucen výrobu Cimrčoček zastavit.

Po dlouhých dnech, kdy téměř nevycházel z domu, konečně přišlo osvícení a do několika dnů měl Cimrman hotový první prototyp kontaktních čoček, jak je známe dnes. Hrdě vykročil směrem k patentovému úřadu a cestou, přes své zvyklosti, hodil pár drobných místnímu slepému bezdomovci Franckovi. Když po chvíli zjistil, že by mu nevyšly peníze na zápis patentu, chytře odlákal Franckovu pozornost zvoláním „Hele, ptáček“ a své peníze si vzal zpět.

Po příchodu na patentový úřad Cimrmana poněkud překvapilo, a po krátkém zamyšlení i znervóznilo, že patentový úředník Heřman, taktéž trpící krátkozrakostí, nemá nasazeny brýle. Když se po chvíli úředník Heřman v podivném gestu dotkl své zornice a ozvalo se skleněné cinknutí, Cimrman pochopil a beze slov odešel.

Zde končí zápis prostějovské kroniky a Cimrmanova stopa se na nějakou dobu ztrácí. Další zápis je věnovaný tomu, že nevidomému Franckovi někdo sebral celou krabičku na peníze i s výdělkem…

Neldor

Rozhovor s maturantem

2011-05-10T23:20:00.033+02:00

Dnes jsme se v naší pravidelné rubrice Názory mladých rozhodli zeptat jednoho novopečeného maturanta na jeho pocity z právě absolvované maturity. Pro tenhle účel jsme si vybrali studenta Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově, Tomáše S.

Ahoj, můžeme si tě na chvíli vypůjčit a položit ti pár otázek?

Jo, jasně. Momentálně jsem ale v takové euforii, že vám nejspíš napovídám naprosté nesmysly. Právě jsem se totiž dozvěděl výsledky své maturity.

To ses sám nasměroval k prvnímu dotazu - jak jsi vlastně dopadl?

Dopadl jsem dobře, z předmětů, kde se už teď hodnotí známkou jsem dostal za jedna, z předmětů, kde jsou zatím ohodnocení ve formě bodů jsem dostal plný počet. Tedy kromě angličtiny, tam mi jeden bod z třiceti devíti utekl - asi kvůli gramatice, ta mi nikdy příliš nešla.

K těm bodům - jaký máš názor na tenhle systém, kdy se nedozvíš známku z některých předmětů hned teď, ale až po písemných zkouškách, které jsou za měsíc?

Vlastně mi to ani nevadí - v sestavě předmětů, jaké jsem si zvolil já, je to celkem jedno. Základy společenských věd (ZSV) a dějepis spolu s českým a anglickým jazykem je podle mě jedna z nejjednodušších kombinací - ale to je samozřejmě subjektivní. Někomu by tohle přišlo jako naprosté peklo. Co se písemných zkoušek týče, těch se nebojím - slohové práce mi nikdy problém nedělaly a didaktický test - i ve vyšší úrovni - mi přijde dost primitivní.

(spolužák doplňuje) Tak ten test je dělanej tak, aby ho udělali i šašci na učňáku, pro nás z gymplu to snad nebude takovej problém.

Můžeš nám říct, jak jsi dopadl v porovnání se svým očekáváním? Hádám že s takovými výsledky musíš být spokojený.

To jsem. Co se očekávání týče, celkem jsem si věřil, protože jsem věděl, že jsem se důkladně připravil - popravdě jsem byl až podivně klidný. Očekával jsem, že mi trošku nevyjde dějepis, protože přípravě na něj - ač to byl můj nejoblíbenější předmět - jsem příliš nevěnoval. Naopak naprosto jistý jsem si byl v ZSV, protože tam jsem se učil nejdéle - měl jsem docela strach ze zkoušející.

Jaké byly tvoje pocity před zkouškou a během ní? Můžeš je nějak popsat, aby si budoucí maturanti představili, jak se mohou cítit?

Vždycky jsem si myslel, že budu naprosto paralyzován strachem a nebudu moct ani promluvit, ale tohle nenastalo. Strach jsem měl, to ano, ale nepřipouštěl jsem si ho. Věděl jsem, že by mě před komisí odrovnal. Je pravda, že včera jsem nemohl usnout a jídlo by do mě zatím taky nikdo nedostal, ale vědomě jsem se snažil strach potlačit.

Nejhorší to bylo asi ve chvíli, kdy jsem měl jít na potítko a neměl jsem ani tušení, jak samotné zkoušení vypadá. Když jsem viděl spolužáka, který šel přede mnou, docela mě to uklidnilo. Pochopil jsem, že zkoušející jsou tam od toho, aby nám pomáhali. Že nikoho nenechají padnout bez boje.

A když jsi přišel na potítko? Nedostavilo se „okno“?

Právě naopak. Před zkoušením jsem měl pocit, že jsem naprosto vše zapomněl, ale když jsem se posadil na potítko a začal psát, jediné, co mi zůstalo v hlavě, byla otázka, kterou jsem si vylosoval a informace, které se jí týkaly. Vše ostatní, pochyby a strach v tu chvíli zmizely.Teda kromě jedné písničky, která mi hrála celou dobu hlavou, ta mi už asi napořád bude připomínat maturitu. Dost také pomůžou učitelé - zvlášť při vyšší úrovni z češtiny mi na potítku dost pomohl třídní učitel, který mi připomněl některé detaily z knížky, za což jsem mu vděčný.

Při samotném zkoušení jsem se potom držel předem napsané osnovy a toho, co jsem vypotil na potítku. Důležité je mluvit pomalu, a to hned z několika důvodů - jednak vás vaše vlastní pomalé tempo uklidní, učitelé vám budou lépe rozumět a - co si budeme namlouvat - získáte nějaký čas. U několika otázek se mi stalo, že kdybych měl mluvit ještě o minutu déle, tak bych asi nevěděl co dál říkat - ale na druhou stranu, ty otázky jsou nejspíš sestaveny tak, aby to vycházelo na těch patnáct minut.

Po první zkoušce se ti určitě ulevilo...

To ano, ale ne nijak zvlášť, protože jsem věděl, že mám za sebou zatím jen to nejjednodušší - ZSV a že jedna zkouška maturitu nedělá. Samozřejmě se mi ale ulevilo, když jsem věděl, jak celé zkoušení probíhá a obecně jsem po první zkoušce byl více v klidu.

Já si ze své maturity pamatuju snad jen vyhlašování výsledků - měl jsem srdce až v kalhotách. Působilo to na tebe podobně?

Docela jo. Nebyl jsem si jistý známkou z dějepisu a z vyšší úrovně češtiny. Nevím, jestli bych to měl říkat takhle nahlas, ale ani jednu z knížek, které jsem si vylosoval, jsem nečetl a přesto jsem dostal plný počet bodů. Na tomhle se ukazuje, jak jsou nové státní maturity nakloněny těm, kteří neměli čas přečíst vše. Je samozřejmě potřeba něco o dané knížce a autorovi vědět a to já naštěstí věděl.

Při samotném vyhlašování jsem byl až poslední z naší trojice, kterého četli, což moje napětí ještě vystupňovalo. Když jsem ale viděl, jak se na mě předsedkyně komise usmívá, věděl jsem, že to nemohlo dopadnout špatně. Navíc jsem tak nějak tušil, jaký výkon jsem podal, takže mi bylo jasné, že projdu. Ale že tak dobře, to mě docela překvapilo.

Můžeš na závěr poslat nějaký vzkaz, nebo třeba radu těm, kteří teprve budou maturovat?

Hlavně ať jsou v klidu. Není to taková hrůza, jak si myslí. I když, kdyby mi tohle někdo ještě ráno řekl, tak bych mu to asi nevěřil. Opravdu ale stačí umět úplný základ a učitelé, pokud vidí záblesk vědomostí, tak vás navedou a podrží. Samozřejmě čím víc toho člověk umí, tím líp.

Ráno je dobré se nasnídat - alespoň pár čtverečků čokolády, ať člověku u zkoušky nekručí v břichu. Dost pomáhá i energeťák nebo kafe. A opravdu, nebát se. Není to nic těžkého a jediné, co může opravdu ublížit je strach toho, kdo je zrovna zkoušenej.

Ještě samozřejmě hodně štěstí všem, kteří teprve budou maturovat!

Díky, to bude asi vše. Gratulujeme k maturitě a užij si oslavu.

Jasně, rádo se stalo.

Maturity začaly...

2011-05-05T17:06:00.004+02:00

Na tenké lince horizontu, rýsující se pod temnými, brunátně hřmějícími mračny se znovu zablýsklo. Soumrak, klesající nad krvavě vybarvenými válečnými praporci jednotlivých oddílů, jako by vyčkával, vědouce, že čas jeho vlády nevyhnutelně přijde. Přijde, a vybere si svoji daň. Třesoucí se zvuk hromu pochmurně rezonoval s rostoucím napětím.

Jezdec na bílém koni, oděný v zářivou zbroj, ikona dobra a naděje, vyjel na vyvýšené místo. Jeho vojsko, plné udatných mužů a žen, jejichž odvaha a nevyhnutelnost osudu je dovedla až na konec světa, vzhlédlo ke svému vůdci v očekávání proslovu. Opět zahřmělo, blíž, než kdy dřív.

„Přišel čas,“ zvolal jasným, zřetelným hlasem jezdec na bílém koni, „přišel čas postavit se čelem k bitvě, která nás čeká. Vidím vám v očích strach, stejný strach, který by sebral odvahu i mě. Vidím vám na tvářích bolest, kterou jste prošli, než jste došli na toto bohem prokleté místo.“

Zvedl se vítr, přinášející zdáli pach kouře, který se mísil s prachem, a strhával okvětní lístky rudých růží, zastrčených v klopách vojáků. Bílý jezdec zesílil svůj hlas, aby přehlušil vítr.

„Vězte, že přijde den, kdy všechny rány, které jste utrpěli, kdy všechna příkoří, jimiž jste prošli, budou jen jizvy minulosti, důkazy vaší statečnosti a odznakem vaší síly. Přijde čas, kdy na dnešní den budete vzpomínat jako na den vítězství. A vaše úspěchy nebudou nikdy zapomenuty!

Však musíme být stateční. Neohroženě vyjedeme vstříc nebezpečí a zkáze. Budeme bojovat do posledního dechu - za vzpomínku na staré, bezstarostné dny. Bojovat za vše, za co stojí za to žít. A zvítězíme!

Nyní do útoku, mí spolubojovníci, mí bratři! Za svobodu, za právo na život a za zářnou budoucnost!“

Na planině pod bílým jezdcem se rozlehl ohlušující jásot, který přehlušil hromobití, rozechvívající okolní kopce. Bílý jezdec vytasil z pochvy meč, otočil svého koně a tryskem vyrazil, následován armádou dobra, vstříc temnému obzoru, vstříc bouři a temnotě. Vstříc konci světa…

…maturity začaly…

Ok, pár slov k článku, než mě kritika ukamenuje.

Napadlo mě napsat něco v tomhle příšerně patetickém stylu a zároveň nějakým způsobem alegoricky vyjádřit veškeré dění, směřující k maturitě. A taky nyní, když bych se měl učit, dělám raději cokoli, než učení se.

Snad se líbilo, nebo alespoň pobavilo :)

Neldor

Idioti

2011-03-04T15:09:00.004+01:00

Asi nejidiotštější povídka, jakou jsem kdy napsal. Ale potřeboval jsem vyjádřit svůj postoj k těmto... idiotům. Snad ty 3 minuty, co to budete číst, nebudou úplně zabité :)

Čtyři děti na rybníce,

sebeméně, sebevíce,

ke dnu zvolna klesajíce,

s vodou plnící jim plíce...

Zima se chýlila ke konci. Ve vzduchu byla jasně cítit jarní nálada. Noci však byly stále mrazivé a z kaluží dělaly zrcadla, ve kterých se rozespalé ranní slunce rozpačitě prohlíželo. Zima se chýlila ke konci…

Ospalé ticho pozdního odpoledne probralo tlumené zapraskání tajícího ledu, doprovázené nepříliš zřetelným zvukem klouzavého pohybu. Nad hladinou rybníka v místech, kde led již roztál, se téměř zřetelně mihla ploutev a se šplouchnutím zmizela pod hladinou.

„Tati, co se děje?“ zeptal se vystrašeně malý, sotva dvouměsíční kapřík.

„To, co se děje každý rok touhle dobou. Přišli idioti.“ odpověděl s chladnou jistotou zkušeného kapra jeho otec, žmoulající v ústech odhozený a promáčený nedopalek cigarety. Roky, které strávil ve světě pod vodní hladinou, na něm byly znát - téměř všechny šupiny mu vypadaly a pod vodou už se nepohyboval tak rychle a hbitě, jako dřív.

„A tati, co jsou to ti idioti?“ našpulil svá malá rybí ústa kapřík v nevyhnutelné otázce.

„Poplav semnou, povím ti, co mě řekl můj otec a jemu zase jeho a jemu jeho máma, protože jeho otec byl alkoholik.“ máchl kapr ploutví a vyplul na své obvyklé odpolední kolečko kolem rybníka.

„Jak víš, lidé jsou fascinováni tím, že hladina se čas od času stane pevnou. Pro nás to znamená, že nemůžeme ven, tak jsme zalezlí u dna a čekáme na oblevu. Lidé to však vidí jinak - celí pobláznění naběhnou na hladinu a prohánějí se nad našimi hlavami.“

„A na tom je něco špatného?“

„Jistěže není, každý se musí nějak zabavit. Jenže lidé jsou těžcí, a když se oteplí a led přestane být tak silný, čas od času se stane, že pod některým z nich se prolomí a ten se začne topit. A jak to tak většinou bývá, dříve či později klesne ke dnu.“

„A tohle jsou idioti?“ zeptal se zvídavě malý kapřík.

„Ne tak docela. Někteří pouze podcení sílu ledu, případně přecení své schopnosti. Jako idioty označujeme ty skupinky, povětšinou lidských mláďat, které na slabý led chodí záměrně. Za účelem zvýšení respektu před ostatními idioty se záměrně zdržují v místech, kde je led tenký - čím tenčí, tím lépe - a snaží se ostatním dokázat, že se tenkého ledu nebojí.“

„Já se tenkého ledu taky nebojím!“ prohlásil rozhodně kapřík.

„Já také ne, ale řekni, neměl bys strach, kdyby tě jen tenký led dělil od toho, abys skončil na břehu? Potom bys asi uvažoval jinak, viď?“

„To uvažoval“, sklapl kufry kapřík.

„No vidíš. Tihle idioti však riziko nevidí. Dokud se jeden z nich nezačne topit, tak se den po dni předhánějí v tom, kdo se postaví na tenčí led. Jejich chování nedává smysl.“ kapr odplivl nedopalek a podíval se kapříkovi do očí. “Proto se jim říká idioti. Teď běž a zapamatuj si, co jsem ti řekl. Jednou to budeš vyprávět svým jikrám.“ dokončil svůj výklad kapr.

„Díky tati, teď už se těch praskavých zvuků bát nebudu“, šplouchl vesele ploutví kapřík. A že byl v tak dobré náladě, připlul k místu, kde led již roztál a poblíž kterého byli idioti, vyskočil nad hladinu a z plných žaber zakřičel „Jste idioti, cháá!“ a se šplouchnutím se ponořil zpět.

„Ty vole, viděls to? Tam byla ryba! Tam jak je ta voda! Kurvapiča, hustý, ryba! Jdem se tam povídat!“ ozvalo se ze břehu.

Zima se chýlila ke konci…

Neldor

Těžká hodina

2011-02-10T23:39:00.013+01:00

Vyrostl jsem příliš rychle. Tak jako my všichni. Alespoň mi to tak přijde. A ze stejných pohnutek, z jakých napsal básník Jiří Wolker báseň Těžká hodina, tedy z problému dospívání, já píšu těchto pár vět úvah. (S tím rozdílem, že Wolker je nejspíš původně nepsal jako zprávy na ICQ.)

Čas neplyne všem stejně. Čím jsme starší, tím plyne rychleji, až se postupně nezmůžeme na nic jiného, než na sledování, jak nám prokluzuje mezi prsty. A my si přejeme, abychom jej mohli zachytit, zastavit a snad vrátit zpět do dob, kdy nám přišlo, že se vleče jako stín lipových alejí v horkém letním odpoledni.

Pamatuju si to - tak jako nejspíš každý - a přijde mi, jako by to bylo včera. Ty dny, kdy vše bylo jaksi jednodušší. Ty dny, kdy se mé ponětí o světě vymezilo na zorné pole našich zájmů a zálib, a nic nepříjemného pro mě neexistovalo. Ty dny, které už pro jejich podstatu nelze vrátit zpět.

A najednou, zčistajasna, to vše bylo pryč. Mlžný opar, halící nepříjemnou skutečnost, nazývanou realita, se zvedl. A já uviděl tu obrovskou hordu, valící se nezadržitelně mým směrem. Hordu šedých, bezútěšně rachotících mechanismů, které se tvářily, že jejich jediným smyslem je pošlapat a rozrýt rosou studící mechovou pokrývku, po které vedly cesty mého mládí. Věděl jsem, že není v mých silách je zastavit.

V životě každého člověka přijde tento zlom, o kterém ti šťastnější nemají ani potuchy. Nevíš, kdy se to stalo, že se z dob, kdy vše bylo jednoduché, stala ona skutečnost, ve které žijeme. Ztrácíš dříve neotřesitelné jistoty a hledání nových, neposkvrněných a čistých, se zdá býti nad tvé síly. Nevíš, kdy se svět proměnil.

Marně přemýšlíš a snažíš se vzpomenout, kdy jsi šel naposledy spát jako dítě a v nekonečně měkkých peřinách jsi naposledy vítal noc, zalitou smaragdovým svitem měsíce. Trápíš se úvahami o tom, které bylo to první ráno, které tě nevítalo azurově modrou oblohou a břitkým ranním vánkem, nesoucím v sobě poslední stébla noci. Najednou zjistíš, že se jen marně snažíš zaběhnout do stejných kolejí, které si pamatuješ ze včerejšího dne.

Všichni kolem tebe se tváří, jako by to bylo samozřejmé. Jako by to byla součást něčeho většího, něčeho, čeho oni jsou nedílnou součástí. Hledí na tebe jako na nevyhovující individuum, kterému na konci stejně nezbyde nic jiného, než se přizpůsobit systému. Všichni se tváří, jako by bylo něco divného, nepřirozeného, pozastavovat se nad tím, jak se okolní svět změnil.

Lidé kolem tebe sebejistě vědí, co dělat, ví kudy kam, rozhlednou se kolem a s děsivou samozřejmostí zvolí cestu, kterou se dát přičemž vědí, že dojdou jejího konce. Zatímco ty sám tápeš ve tmě a nevíš, kam ty cesty vedou - pokud máš dostatek štěstí na to, že cestu vůbec najdeš. Nevíš, jestli první krok cesty nebude zároveň ten poslední…

A jen úpěnlivě doufáš, že příští ráno bude zbarveno do tyrkysova a že při prvních krůčcích ucítíš pod chodidly chladivou rosu a šimrající stébla trávy. Že se znovu probudíš do světa, ve kterém jsi měl tu čest kdysi žít…

Neldor

Sexuální výchova

2010-10-08T15:42:00.004+02:00

Pár slov úvodem. Stejně jako v několika posledních letech, i tento podzim pořádá MF Dnes soutěž "Studenti čtou a píší noviny". V ní jde ve zkratce o to, že studenti píší slohové práce na téma o kterém se mluví a které jim zadá právě MF Dnes, odesílají je přes profesory do redakce a tam poté ty nejlepší vyberou a otisknou.

Letošní podzim začal opravdu zajímavým tématem - "Sexuální výchova - ano? ne? a proč?". I když už není mojí povinností psát tyto slohové práce, přesto píšu - jen a pouze pro pobavení mé a mých čtenářů.

Vzhledem k faktu, že právě čtete tyto řádky a jste tudíž mí čtenáři, doufám, že i vás tato slohová práce pobaví. Jen krátké věnování - věnováno paní učitelce Nakládalové, která mě od první do třetí třídy učila a jíž vděčím za to, že vůbec umím číst, psát a počítat.

Bavte se :)

Vyučovací hodiny, které vedla paní profesorka Nakládalová, byly vždy trochu jiné, než ty ostatní. Svým výkladem, oproti šedému a monotónnímu mumlání ostatních, dokázala zaujmout. Svým hlasem přehlušila i ty nejupovídanější dvojice v lavicích. Svým vzhledem dokázala pobláznit pubertální mysl nejednoho ze studentů. Paní profesorka Nakládalová byla vždy něčím o krok napřed, než ostatní.

Až do dne, kdy vedení školy rozhodlo, že nás bude vyučovat sexuální výchovu, jsme ji i přes její nesporné kvality považovali za pouhou - byť vyčnívající - členku profesorského sboru. To vše se mělo změnit.

První hodina sexuální výchovy se blížila. Ve třídě bylo vše tak, jak má být. Namyšlená skupinka brzy-starých mládenců ze zadních lavic se tvářila, jako by o tajích intimního života věděli vše. Ti, kteří o tajích intimního života věděli vše, nebo přinejmenším mnoho, očekávali od hodin sexuální výchovy možné doplnění znalostí, případné vyvrácení předsudků ale rozhodně velkou dávku pobavení.

Zazvonilo na hodinu a po chvíli vstoupila paní profesorka Nakládalová. Ve třídě to zahučelo, ze zadních lavic bylo vrženo několik nadržených pohledů a poté celá třída naprosto ztichla. Ano, domysleli jste si správně. Paní profesorka Nakládalová na sobě, co se oblečení týče, mnoho neměla. Abychom se vyhnuli zdlouhavým popiskům, řekněme, že vypadala jako z katalogu na luxusní erotické spodní prádlo.

„Abychom se mohli začít věnovat našim hodinám sexuální výchovy, jejichž dotace pro tento školní rok je opravdu velká,“ začala zpříma „nejprve bychom se měli seznámit důkladně s anatomií lidského těla. Proto jsem dnes přišla takto oblečená.“

Třída začala hučet jako včelí úl, někteří se neubránili stydlivému pochichtávání. A paní profesorka Nakládalová pokračovala.

„Někteří z vás již možná pronikli do nejintimnějších tajů lásky, některé z vás to teprve čeká. Tyhle hodiny jsou tu k tomu, aby vás na to připravily, aby vyvrátily předsudky a nepravdy, které jistě o sexu máte. Aby vás naučili něco nového.“

S těmito slovy si paní profesorka Nakládalová, členka učitelského sboru, která tolik vynikala nad ostatními, odložila noční košilku i zbylé části svého luxusního prádélka, aby nám všem dokázala, že opravdu vyniká nad ostatními. Vynikala. Pudově jednodušší Martin ze zadní lavice začal masturbovat.

„Aby byla naše sexuální výchova kompletní, potřebuji k sobě ještě jednoho dobrovolníka, z mužské části třídy. Je mi jasné, že by se nikdo nepřihlásil dobrovolně. Jak to uděláme… dnes je jedenáctého září. Jedenáct plus devět je… to nám vychází na Toma. Tak pojď.“

„Do hajzlu…“

Ne, vím, že takhle by to opravdu vypadat nemělo. Ale opačný extrém - naprostá absence sexuální výchovy na školách - je taky špatně. Jsem toho názoru, že za to do jisté míry může naše společnost, ve které je intimní život stále považován za jisté tabu. Za něco, o čem slušní lidé mluví pouze v náznacích.

Nevím, jestli je sexuální výchova na školách klíčem k odemčení tohoto tabu. Možná. Snad. Vím však jistě, že jistá míra sexuální vzdělanosti by měla být vlastní každému. Jistě, nejvhodnější by bylo tyto informace získat od rodičů, v rodinném kruhu. Generace našich rodičů je však bohužel vychovaná tak, že o sexu se nemluví. Že je to cosi neslušného, pohoršujícího.

Proto myslím, že sexuální výchova na školách je, alespoň prozatím, než se poměry ve společnosti do jisté míry změní, nezbytností. Je to trošku smutné, protože chladný výklad učitele - přiznejme si, paní profesorka Nakládalová neexistuje - nikdy nenahradí, co by mohli vysvětlit rodiče. Možná by bylo nejlepší, aby hodiny sexuální výchovy, nebo přinejmenším lekce toho, jak o sexu mluvit, navštěvovali i naši rodiče.

Na úplný závěr si dovolím citát, řekl bych, že se sem hodí…

„Sex je nemravný pouze pokud se dělá pořádně.“ Woody Allen

Neldor

Přišla zima

2010-10-05T00:07:00.008+02:00

Ze starého dubu na okraji mýtiny padaly k zemi zažloutlé podzimní lístky. Padaly ze všech stromů v lese. Jedna větev na starém dubu vyrostla dál než ostatní, natahovala se až nad mýtinu. Na jejím konci visely dva lístky.

„Už to není takové, jako dřív“, řekl jeden lístek druhému.

„Ne“, odpověděl druhý. „Mnoho z nás spadlo přes noc k zemi. Jsme téměř posledními lístky na naší větvi.“

„Nikdy nevíš, kdo půjde další,“ řekl první lístek. „I když bývalo teplo a slunce hřejivě svítilo, stávalo se, že znenadání přišla bouře nebo prudký vítr a mnoho lístků bylo strhnuto ze stromu, přesto, že byli stále velmi mladí. Nikdy nevíš, kdo půjde další.“

„Slunce už v poslední době skoro nesvítí“, posteskl si druhý lístek, „a když ano, tak nehřeje. A my potřebujeme teplo.“

„Je to pravda,“ řekl první lístek, „je to pravda, že po nás přijdou další, aby zaujali naše místa, a po nich další a stále další?“

„Je to skutečně pravda,“ zašeptal druhý lístek. „Nedokážeme si to ani představit, to je nad naše síly.“

Krátkou chvíli setrvávali v mlčení.

Poté první lístek tiše promluvil sám k sobě, „Proč musíme spadnout?“

Druhý lístek se zeptal, „Co se s námi stane, když spadneme?“

„Padneme na zem, pod nás.“

„Co je pod námi?“

První lístek odpověděl, „To nevím. Někteří říkají jednu věc, jiní druhou, ale nikdo opravdu neví.“

Druhý lístek se zeptal, „Ucítíme něco, budeme stále vnímat, až budeme dole?“

„Kdo ví? Nikdo z těch dole se nikdy nevrátil, aby nám o tom mohl vyprávět.“

Opět byli chvíli tiše. Poté první lístek řekl utěšujícím hlasem druhému, „Neboj se tolik, vždyť se celý třeseš!“

„To nic není,“ odpověděl druhý, „třesu se poslední dobou pořád. Nejsem si jistý, jak dlouho se ještě udržím.“

„Nemluvme už o takových věcech,“ řekl první lístek.

„Dobrá, nechme to být. Ale - o čem jiném bychom se měli bavit?“ Oba chvíli mlčeli. „Který z nás půjde první, co myslíš?“

„Na takovéto věci máme stále ještě spoustu času,“ řekl druhý lístek konejšivě. „Vzpomínáš, jak krásné, jak nádherné to bylo, když jarní slunce vyšlo a zářilo tak jasně a hřejivě, že jsme cítili, jak námi proudí život a vše se nám zdálo krásné… Vzpomínáš? A ta ranní rosa a noci tak krásné, vonící po levandulích…“

„Teď mě noci děsí,“ postěžoval si druhý lístek, „a snad ani neberou konce.“

„Neměli bychom si stěžovat,“ řekl první lístek něžně. „Žili jsme déle, mnohem déle než ostatní.“

„Změnil jsem se hodně?“ zeptal se druhý lístek stydlivě.

„Ani při nejmenším,“ řekl první lístek. „To si určitě myslíš jen proto, že já jsem celý zežloutl a už nejsem vůbec pohledný. Ale v tvém případě je to úplně jiné.“

„To jistě není pravda.“

„Ne, opravdu,“ odpověděl horlivě první lístek, „věř mi, jsi stejně krásný jako v den, kdy jsi poprvé spatřil světlo světa. Tu a tam sice máš žlutá místa, ale ta nejsou téměř vidět a dělají tě ještě krásnějším, věř mi.“

„Děkuji,“ zašeptal druhý lístek. „Sice ti pořád nevěřím, ale stejně děkuji. Byl jsi na mě vždy tak milý. Začínám chápat, jak úžasný jsi.“

„Psst,“ řekl první lístek a dále nemluvil, protože na mluvení už mu nezbývaly síly.

Tak oba mlčeli. Hodiny plynuly.

Chladný, sychravý poryv větru rozkýval koruny starého dubu na okraji mýtiny.

„Ach, teď,“ řekl druhý lístek, „Já….“ A jeho hlas se zlomil, jak spadl ze stromu a v pomalých spirálách se snášel k zemi.

Přišla zima.

Podle mě je to naprostá nádhera... :)

Převzato a přeloženo z http://owlcityblog.com/2010/10/04/winter/ , původně text z knihy "Bambi, a Life in the Woods” od Felixe Saltena, napsáno roku 1923.

Neldor

Stupně zimy

2010-02-03T16:13:00.001+01:00

Jak je teď pořád taková zima, tak lidi napadají různé věci. Někoho napadlo tohle a já si to přečetl. A napadlo mě, použít to jako článek na blog, abych uspokojil článkuchtivé osoby :)

Snad vás to pobaví a zahřeje :)

18°C Obyvatelé Havaje si berou na noc dvě přikrývky

10°C Obyvatelé helsinských paneláků vypínají topení a Rusové začínají pěstovat květiny

2°C Italská auta nestartují

0°C Destilovaná voda zamrzá

- 1°C Dech se stává viditelným, Rusové jedí zmrzlinu a popíjejí chlazené pivo

- 4°C Pes se ti snaží dostat do postele

- 8°C Bezdomovci zalézají do kartónových krabic

-10°C Francouzska auta nestartují

-12°C Politici začínají hovořit o bezdomovcích

-15°C Americká auta nestartují

-18°C Obyvatelé Helsinek zapínají topení, obyvatelé Havaje zmrzli

-20°C Dech se stává slyšitelným

-21°C Pokud se ti podaří dostat vyvenčit psa ven musíš to potom odkopnout

-22°C Bezdomovci si berou na noc dvě kartónové krabice

-24°C Německá auta nestartují

-27°C Pes se ti pokouší vlézt pod pyžamo

-29°C Švédská auta přestala startovat

-32°C Bezdomovci pomrzli a jsou stahováni v krabicích za městem

-33°C Žádné auto nejde nastartovat pouze ruské

-38°C Rusové si zapínají horní knoflík u košile

-43°C Ruská auta nestartují ani na vodku

-50°C Obyvatelé Helsinek zmrzli

-60°C Tuleni z Grónska se stěhují na jih

-70°C Zamrzlo peklo, univerzita v Kuzněcku organizuje přespolní běh

-75°C Santa Klaus opouští polární kruh

-125°C Alkohol zmrznul a Rusové se naštvali

-268°C Zkapalnělo helium

-273°C Absolutní nula. Ustává pohyb elementárních částic. Rus cucá zmrzlou vodku a připouští, že je pořádná kosa

Neldor

Jsem Dorian. Dorian Gray...

2010-01-04T19:38:00.004+01:00

Zdravím všechny moje čtenáře :) Vím, že jsem delší dobu nepsal (heh, já takhle začínám každý článek skoro, to je už docela trapas :D) a napravím to teď... doufám že v nejbližší době budu psát trošku víc :) Mám v plánu přiblížit širší veřejnosti Teorii vanilkových rohlíčku a podobně...

Tentokrát mám ale článek - slohovku - kterou jsme psali ve škole... Zadání bylo výklad na téma autor, dílo a jejich vliv na dobu... Snad se bude líbit :)

Rozhodl jsem se psát o díle Obraz Doriana Graye, protože myslím, že vývoj a změna pohledu na názory v této knize obsažené, částečně vystihují vývoj celkového smýšlení společnosti.

Obraz Doriana Graye není, jak by název mohl napovídat, malbou, ale jedná se o román britského spisovatele, a především dramatika, Oscara Wilda. Oscar Wilde byl kontroverzní autor z několika důvodů a jeho díla nebyla vždy úplně přijata. Vedl bohémský, nevázaný život a otevřeně přiznával své sklony k homosexualitě. Mnoho aspektů jeho života se odráží právě v Dorianu Grayovi.

Děj knihy se točí kolem mladíka jménem Dorian Gray, jenž přijíždí do Londýna. Setkává se, v ateliéru malíře Basilla Hallwarda, s postavou lorda Henryho a pod jeho vlivem se z nezkaženého, čistého mladíka stává všechno to, co v sobě zahrnuje dekadence a čím žil i Oscar Wilde. Obraz Doriana Graye bych nazval něčím jako oslavou či manifestem dekadence – uměleckého směru, který zachycuje hodnoty jako právě bohémský život, homosexualita, alkoholismus a podobně. Po přečtení knihy si navíc člověk myslí a věří tomu, že vše (nebo velká většina) jejich názorů je správných a má tendenci a touhu prožít právě takový život, jako Dorian Gray.

Není proto divu, že tenhle fakt v době tolik upjaté (při srovnání s dneškem), jako bylo 19. století, vyvolal tolik rozruchu a pozdvižení. Dílo bylo po svém vydání, roku 1890, označeno za nemravné a nebylo přijato. Wildovi to k jeho, už natolik pokřivené pověsti, přidalo další vrásku.

Postupem času se začaly měnit názory ve společnosti a s nimi i pohled na Obraz Doriana Graye. Poměry se uvolňovaly a pokud existuje něco jako společenská morálka (upjatost? možná…) tak úroveň této počala klesat. A tak lidé stále více souhlasili (aniž by knihu četli) s obsahem Doriana Graye a bohémský život začlo vyznávat stále více lidí.

V dnešní době, bohužel, vliv díla na společnost není takový, jaký býval dřív. Lidé spíše než z knih čerpají své světonázory z televize a z toho, co jim, přímo pod nos, naservíruje někdo jiný. Musíme také zvážit fakt, že v dnešní době je oddanost alkoholu, noci probdělé do rána ve sladké společnosti žen a vůbec bohémský život sám, natolik běžnou záležitostí, že Dorian Gray by už pravděpodobně jen málokoho pobouřil a zvedl ze židle.

Přesto myslím, že i dnes se najdou lidí, kteří se nechají okouzlit tímto dílem a vytvoří si na něj vlastní názor. Přece jen, každý v sobě nosíme něco z Dorianovy nezkaženosti, Henryho zkaženosti a naivity Basillovy…

l2 & chlast meeting Brno, 7.11.'09

2009-11-08T21:51:00.006+01:00

První věc, kterou vím že musím na začátek článku zmínit, je důvod, proč jsem tak dlouho nic nenapsal. Důvodů bylo hned několik...

První důvod je, že mi už delší dobu není dobře - jak po stránce psychické tak fyzické - a hádám že na obojím nese svoji vinu tento podivně, studeně smutný podzim.

Druhý důvod bych hledal ve škole - máme toho opravdu hodně a já - svědomitý student - se učím téměř každý den.

A třetí a neposlední důvod je ten, že se mi prostě jen nechtělo... omlouvám se :)

Ale teď už dost zbytečných řečí a hurá k samotnému článku :)

l2 & chlast meeting Brno

Prolog

Spoustě z vás, mých čtenářů, se líbil můj článek o velké párty v Ostravě. Budu z něj částečně vycházet, takže kdo si jej nepřečetl, můžete přečíst zde - http://neldor.blogspot.com/2009/08/ms-l2-chlast-meeting-ostrava-7809.html (nějak mi blbne vkládání odkazů).

Ještě rychle znovu vysvětlím co že znamená to l2 v názvu - l2 je zkratka pro Lineage 2, online počítačovou hru. A tento článek bude o jednom srazu české hráčské l2 komunity v Brně :)

Looking for party.... pm me!

Každého půl roku, se pořádá oficiální l2 sraz a to pod taktovkou Machaldy. Pořádá se buď v Praze, Brně nebo Ostravě - tahle tři města se střídají, aby byla možnost přijet pro všechny hráče z Česka i Slovenska.

Tentokrát se místo činu přesunulo do Brna. Původní plán byl takový, že já i moje sestra (která taky hraje) pojedeme vlakem tam i zpět. Jenže zpáteční vlak by odjížděl buď nepříjemně brzo, nebo by přijel do Prostějova (moje domovské město) příliš pozdě. Takže otázka byla - jak domů?

Vyřešil to Zuzzi (jako u Ostravského článku, budu uvádět herní nicky, jelikož pravá jména si nepamatuju), který se nabídl, že nás odveze tam i zpět.

Takže největší problém byl vyřešen. Bylo určeno místo i čas, kde nás Zuzzi měl vyzvednout - v 17:00 před Tescem. 16:45 jsme byli tam...

Plechovka plná... sardinek?

Určitě jste slyšeli přirovnání - "Byli namačkáni jako sardinky." Řekl bych, že až na ten olej, ve kterém rybky plavou, je to naprosto přesně vystihnutá naše situace v autě... ale pěkně popořádku.

Mrzli jsme před Tescem asi deset minut, vyhlížeje s očekáváním zelený Peugeot. Po chvíli se jeden takový přiblížil k hlavnímu vchodu. A za oknem vysmátý třicátník Zuzzi, třímající v ruce cedulku "Neldor + Feanor(sestři)". Jako filmové hvězdy! Chyběl už jen červený koberec a limuzína...

Nastoupili jsme do auta a pozdravili se s řidičem - Thoot, milý, asi 25 let starý kluk - a jeho přítelkyně, RedBullka, která se na nás usmívala ze sedadla spolujezdce.
Cesta probíhala v duchu profesionálního rozebírání hry a jejích principů. Vyměnili jsme nejnovější informace o tom, co a jak se ve světě l2 událo - takový menší bulvár - a ujížděli jsme vesele směr Brno... :)

Malebné pobřeží Brněnského moře

Cesta tmou krásně ubíhala a Zuzzi se rozhodl vytáhnout svoji GPSku, kterou mu půjčil jeho táta. Bylo nám řečeno, že kdyby se někdo ptal, tak ji nikdy nevytáhl z igelitového obalu, jelikož kdyby se tak stalo - podle jeho táty - tak by se určitě rozbila. Úkol s GPS byl takový, že se mělo zjistit, kde je nejbližší parkoviště k hospodě, v níž se sraz konal.

Chvíli do ní Zuzzi koukal, až pravil "No, tady to vypadá, že u moře musíme ... proč na mě tak koukáte?" xD

I přes to, že kolem moře jsme neprojížděli, parkoviště jsme našli a po chvíli pobíhání i onu hospodu :)

Blik, cvak....

Vešli jsme do průměrné hospůdky a zabrali místo u volného stolu. Potom chvíli pobíhali po interiéru a hledali známé tváře. Zatím tam moc lidí nebylo, bylo teprve něco před šestou a hlavní nápor osazenstva měl teprve přijít.

Chci se vyhnout popisu všech lidí co tam byli. Z důvodu toho, že bych na některé určitě zapomněl a to by mi potom bylo líto.

Ale, a teď se omlouvám všem ostatním, sraz pro mě znamenali snad jen čtyři lidé. Nebo kdybych to měl říct jinak - tihle čtyři by mi stačili ke štěstí.

První dvě - byla to nerozlučná dvojice - byly Iris a Golfie. Bude to možná znít trošku nefér vůči ostatním, ale na tyhle dvě holky jsem se těšil nejvíc... A byl jsem nadšen jen co přišly :)

Třetí byl Zuzzi, který byl úžasný... Vysmátý, příjemný, pohodový... :)

A jako čtvrtý byl Begameník, s kterým jsem se bohužel neviděl nějak déle, jelikož jsme chvíli po jeho příchodu odjížděli.

Je velká škoda, že z Ostravského srazu tam byl jen Resistance a s tím jsem se skoro nepotkal...

Moc rád jsem ale viděl Adýska, Šášulku, někde jsem tam zahlídl Mňauku, Calipese, tHaie.... vážně si nevzpomenu na všechny, promiňte! :)

Společnost to byla náramně příjemná, až mi bylo líto, že už v 22 hodin ji musíme opustit - kvůli RedBullce, která další den v 5 ráno šla do práce :)

Rozloučili jsme se - ale přece jen, rozloučit se se 100 lidma, kteří tam byli, opravdu nešlo, takže pro ty, na které jsem na místě zapoměl - ahoj! :D - a odešli směrem k autu.

Plnou parou vzad!

Našli jsme (tentokrát už celkem bez komplikací) parkoviště i auto a před jízdou ochutnali víno od Damiana, jednoho z přátel, s kterýma jsme tam byli. Víno nepiju, ale tohle bylo podezřele dobré - možná po těch dvou vodkách, které jsem do sebe hodil ještě ve společnosti, možná proto, že vážně bylo kvalitní. Kdo ví :)

Nasedli jsme do auta a zapli GPS. Nebyla až tak potřeba, jelikož cedule se směrem "Olomouc" byly na každém rohu. Jeli jsme podle nich, než se z GPS ozvalo "Za 150 metrů se otočte o 180°." ... Cože? Otočit se do opačného směru na čtyřproudé silnici? Jeli jsme dál... "Za 50 metrů se otočte o 180°." ... úspěšně jsme GPSku ignorovali a když zahlásila "Otočte se o 180°." tak jsme jen protočili oči a vypli ji...

Cesta domů byla až žalostně krátká - RedBullka klimbala, já, sestři a Zuzzi jsme si vzadu povídali a Thood dával pozor na cestu. Ale společnost to byla opravdu rozkošná, takže by mi nevadilo, i přes to, že mi v autě bývá špatně, kdyby cesta byla jednou tak dlouhá :)

Dojeli jsme až k našemu domu, kde jsme se rozloučili se Zuzzim a Thoodem, s tím že RedBullka se po probuzení dozví, že jsme pozdravovali i ji ^^

Epilog

Na závěr řeknu snad jen že sraz to byl opravdu vydařený, i když se o něm nedalo moc napsat, nějak mi nechodí slova a slovy se to ani všechno vyjádřit nedá - prostě to bylo super a tečka :P

A příští článek bude o mojí dnešní neméně úžasné rodiné oslavě u babičky! ... nebo.... radši ne xD

Na úplný závěr chci obrovsky poděkovat Machaldovi, který celý sraz, pro všech 100 a více lidí zorganizoval... Machu, klobouk dolů a děkuji! :)

Neldor

Politika? ehm...

2009-10-21T17:04:00.004+02:00

Sliboval jsem, že napíšu nějaký článek, kde budu prezentovat něco z mé tvorby. Tohle je slohová práce, na téma Politika, kterou jsem dostal zadanou jako součást projektu MF Dnes 'Studenti čtou a píší noviny'. Takže vzhledem k tomu že to vypadá, že mi ji stejně neotisknou, tak si ji užijte alespoň tady :)

p.s.

Jsou to moje a jen moje názory a nikomu je nenutím, nikoho nenapadám. Pokud se vám nelíbí, tak si trhněte :F

Deníček jednoho politika

Milý deníčku. Promiň, že jsem delší dobu nepsal, ale to víš, máme teď v poslanecké sněmovně spoustu práce. Někdy vážně nevím, kam dřív skočit. Mám dnes opravdu špatnou náladu… opět mi přišlo několik výhružných mailů. Lidé si stěžují, že pro ně jako jejich poslanec dělám málo. Že celé dny jen sedím na židli a hrabu si do svých kapes.

Já si myslím, že jsou to lidé, kteří nemají naprosto ponětí, co obnáší práce politika. Jakou zodpovědnost na sebe bereme - my, politici - když rozhodujeme o zákonech, které pravděpodobně ovlivní miliony lidí. Kolik nervů nás stojí, když o pouhý jediný hlas neprojde zákon, který jsme připravovali dlouhé měsíce. Lidé mají za to, že pro ně nic neděláme. Oni jen nevidí, co pro ně děláme, protože nechtějí otevřít oči. Většina žije v naivní představě, že politik by pro ně měl změnit svět k lepšímu jen tak sám od sebe, ze dne na den. Že mávne kouzelnou hůlkou a zvýší se jim platy, sníží se daně. Že si z prstů vycucáme těch nepodstatných pár set miliard, které chybí našemu státnímu rozpočtu. A oni pro to nebudou muset udělat vůbec nic.

Většina lidí politiku nesleduje, netuší, co obnáší vést zemi, ale když na politiku přijde řeč, dokážou dlouhé minuty jen pomlouvat a tvrdit, že politik je úplatná o blaho lidu se nestarající osoba, která myslí pouze na svoji kapsu. Nechci tvrdit, že všichni politici jsou neomylní a mají čisté svědomí, jistě to tak není. Ale kdo má? V dnešní době? Řekl bych že takových lidí bude jen nepatrná hrstka. Někde jsem slyšel, že politik je osoba, která tvrdí, že pracuje pro lid a přitom dělá pravý opak. Není snadné, dohodnou se s ostatními politiky, není vždy jednoduché, prosadit vše, co politická strana slíbila před volbami. Ale jedno vím jistě. Nikdy jsem se já - ani nikdo z mého okolí, s kým se stýkám - nesnažil ubrat lidem a přidat sobě. Ublížit někomu, dohnat někoho svými rozhodnutími do kouta. Hrabat si do vlastních kapes.

Tohle si myslí jen lidé, kteří nevědí, o čem politika je. Lidé, kteří si myslí, že politici jsou jejich nepřátelé. Víš deníčku, já si myslím, že náš stát nepotřebuje změnit vládu v předčasných volbách, nebo vyměnit toho a onoho politika. Myslím si, že důležitější je, aby lidé změnili svůj postoj a aby vložili trochu důvěry v politiky. Aby otevřeli oči a pochopili, že my jsme tu pro ně…

Neldor

Literatura aneb "učení" se na test

2009-10-07T15:42:00.008+02:00

Původně jsem neměl v plánu psát nic takového jako tento článek, ale učím se literaturu na zítřejší test a narazil jsem na tuhle pohádku - povídku od Oscara Wilda, která se mi dost líbila... takže pro oživení

ji sem dám také :)

Oscar Wilde - Narcis

Sličný chlapec se den co den zhlížel v tůni a nemohl se na svou krásu vynadívat. Byl sám sebou tak uchvácen, že do té tůně spadl a utopil se. Rozkvetl tam pak květ, jemuž se říká narcis.
Když Narcis zemřel, přišly z lesa Oreády a spatřily, že tůň plná sladkých vod se změnila v kalich slaných slz.
,,Proč pláčeš?" ptaly se Oreády.
,,Kvůli Narcisovi," odpověděla tůň.
,,Nu, nedivíme se, že truchlíš pro Narcise," pokračovaly Oreády. ,,Přestože my všechny jsme ho v lese sledovaly, kudy chodil, ty jediná ses mohla na jeho krásu vynadívat zblízka."
,,Copak Narcis byl krásný?" podivila se tůň.
,,Kdo by to mohl vědět lépe než ty?" užasly Oreády. ,,Vždyť přece na tvých březích se každý den skláněl k zrdcadlu tvých vod."
Tůň chvíli mlčela a pak řekla: ,,Narcise oplakávám, ale že byl krásný, toho jsem si nikdy nevšimla. Pláču proto, že když uléhal na mých březích a skláněl ke mně zrak, viděla jsem, jak se v hloubi jeho očí zrdcadlí má vlastní krása..."

Další věc, která mě při studiu literatury zaujala, je motto symbolismu - básnického směru, který význam slov skrývá za symboly, někdy hůře, někdy

snadněji rozluštitelné... A tímhle motem - a vůbec symbolismem - se jako začínající (nadějný!) básník celkem často řídím :)

Stephane Mallarme - Motto symbolismu

Pojmenovat věci přímo, znamená nepochopit v čem ze tří čtvrtin záleží působivost básně - totiž právě ve šťastné schopnosti tušit v hlubinách. V naznačení a přiblížení spočívá sen. To je podstata tajemství, které tvoří symbol.

Další článek, týkající se literatury, psaní chci napsat v nejbližší době. Také se

budu chtít pochlubit s některými svými výtvory, ať už z poezie nebo prózy... takže někdy příště, teď učit se, učit se, učit se!

Neldor

Hvěždná Brána a vše o ní

2009-10-05T19:40:00.013+02:00

Přímo předemnou stál asi 5 metrů vysoký kruh z neurčitého kovu. Vedla k němu přístupová rampa - jako ty, po kterých kráčíte před vstupem do letadla. Nebo jako ty, po kterých jdou zvířata na porážku. Nechám to na Vaší představivosti.

"Sedmý symbol zadán... sedmý symbol zapadl", ozvalo se z velkého amplionu nad našimi hlavami. Uprostřed kruhu se zničeho zhmotnila hmota....

Hmota vypadající jako kapalina, ale přesto se držela v prostoru kruhu a nevytékala ven.

"Bojíte se? Já poprvé myslela, že nikdy neprojdu.... nebojte, je to úplně bezpěčné. Většinou.", snažila se mě s nervozním úsměvem uklidnit nakrátko ostříhaná blondýna kolem třicítky.

Věnoval jsem jí nejistý úsměv a snažil se vypadat klidněji. I když uvnitř jsem vřel emocemi. Moje první cesta! Jak to bude vypadat? Co uvidím na druhé straně?

Nejistě jsem přistoupil k modré hmotě. Jako každý při první cestě jsem se jí nejdříve dotkl rukou. Byla hustá ale přesto suchá. Udělal jsem krok dopředu a prošel.

V tu chvíli se stalo nekonečné množství věcí, nahromaděných na horizontu událostí.

A zároveň se nestalo vůbec nic.

Ve zlomku vteřiny bylo po všem. Stál jsem před kruhem vypadajícím stejně, jako ten do kterého jsem vstoupil.

Jen tenhle nebyl uprostřed základny a nevedla k němu rampa... to co jsem uviděl, když jsem se rozhlédl, mi vyrazilo dech.....

Poznali jste? Ne? O čem to ten blázen zase mluví?

Tak zaprvé nejsem blázen a věrněji už to vylíčit nešlo... a kdo nepoznal, ten pravděpodobně nikdy neslyšel o fenoménu Hvězdná Brána. Vážně jste o Hvězdné bráně nikdy neslyšeli? Nejdřív se pořádně lískněte.... a teď přišel čas to napravit.... :)

Hvězdná brána je seriál navazující na stejnojmenný slavný film. Seriál má 10 řad a od 7. beží jeho spin-off (něco jako druhá verze navazující na děj předchozí)

Hvězdná brána - Atlantida.... (Star Gate Atlantis v originále).

Děj se točí kolem zařízení zvaném Hvězdná brána, jehož pomocí lze možno cestovat na velmi dlouhé vzdálenosti téměř okamžitě. A těmi vzdálenostmi nemyslím z Prahy do New Yorku, ale na jiné planety...

Díky téměř nevyčerpatelnému množství planet, na které se dá s Hvězdnou bránou cestovat, je tahle brána něco jako dokonalé scénaristické dveře, které po otevření vždy nabídnou originální a nový příběh.

Hvězdná brána seriál byl ukončen již před několika lety, a před půl rokem byla ukončena i Atlantis.

Ale před pár dny začal nový spin-off seriálu - Stargate Universe.

Ten se narozdíl od první řady (odehrávala se se základnou na zemi) a Atlantis

(základna v antickém městě Atlantis v galaxii Pegasus) odehrává na vesmírné lodi Destiny, vzdáleně několik miliard světelných let od země.

Podle prvního dílu, který jsem viděl včera, to vypadá že SGU (Star Gate Universe) bude mnohem víc hrát na emoce a celkově bude mít hlavní děj seriálu rychlejší spád. Ale to jsou jen mé odhady, po prvním dílu nemůžu soudit...

Ať už to bude jakkoli, seriál Hvězdná Brána je kultovní záležitostí, kterou bych doporučil úplně každému... O seriálu by se toho dalo napsat mnohem (mnohem!) víc, ale aby si lidé SG neznalí udělali obrázek tohle stačí :) Odkazy na stažení si samozřejmě najdete, tak předkládám jen trailer na SGU :)

Neldor

Last.fm

2009-09-23T17:28:00.007+02:00

Předtím než se dostanu k dalším článkům, chtěl bych Vám vysvětlit, co znamená pojem Last.fm - budu ho v souvislosti s hudbou zmiňovat docela často.

Jak to celé funguje?

Last.fm je internetová aplikace, která zajišťuje veškeré informace o hudbě. To vše díky tzv. ID3 tagu. ID3 tag je malá informace (128 bytů), obsažená v každé písničce formátu mp3. Tyhle tagy v sobě obsahují název písničky, jméno interpreta, název alba atd.. Většina přehrávačů - ať už těch na PC nebo klasických mp3 přehrávačů na cesty - dokáže tenhle tag přečíst a zobrazit co že to vlastně posloucháme.

A dají se s ním dělat mnohem zajímavější věci... program Last.fm - tzv. "scrobbler" tyhle tagy přečte a jejich informace uloží na Váš profil na stránce Last.fm. A to pokaždé, když si pustíte písničku a máte povoleno ono "scrobblování" - nahrávání na profil.

Možnosti a funkce

Díky tomuhle jednoduchému a geniálnímu principu, přehlednému profilu a spoustě dalších funkcí si můžete snadno zjistit, co je vaše nejposlouchanější skupina / písnička / album za poslední týden / měsíc / rok atd... Last.fm vám vytvoří také graf jaký hudební styl nejraději posloucháte, utvoří vaši hitparádu nejoblíbenějších skupin... A co je pro mnohé hlavní - Last.fm vám pomocí své obrovské databáze doporučí skupiny co nejpodobnější těm, které máte nejraději. Takhle se můžete naprosto snadno dostat ke kapelám, o kterých by jste jindy ani neslyšeli.

Můžete se také podívat, co poslouchají Vaši kamarádi, díky možnosti přidat komentáře jim do toho můžete podle libosti kecat, případně Vám Last.fm ukáže, jak moc podobný vkus máte.

Tohle celé je samozřejmě zdarma (jinak bych se toho neúčastnil xD), bez jakýchkoli reklam, otravného spamu a podobných věcí a registrace trvá asi 2minuty.

Na závěr jen chci dodat, že nemám v úmyslu nikoho z Vás přemlouvat, ať si založí svůj profil, to určitě ne. Jen jsem chtěl, ať až příště budu psát o Last.fm, jste byli v obraze. Každopádně kdo si svůj profil založí, případně bude mít nějaké dotazy, můžete se obrátit na mě :)

Pro ty koho by zajímalo, jak vlastně ten Last.fm profil vypadá předkládám svůj:

http://www.last.fm/user/Nelldor.

(jo, mám tam ve jméně 2 L místo jednoho, protože nějaký šašek mi sebral Neldora -.-")

Neldor

3 filmy, co stojí za to vidět

2009-09-13T19:52:00.012+02:00

Jak vlastně definovat dobrý film? Není to snadné, každý posuzuje filmy (stejně jako vše ostatní) podle svého vlastního měřítka a každému se líbí něco jiného.

Je to podobně jako s dívkami. Někdo rád blondýny - komedie, a někdo je nemůže vystát. Jiný si potrpí na brunety - dramatické filmy, a jiný říká že jsou nudné.

Najít všemi uznávaný 'zlatý střed' je těžké, proto existují blogy, které umožňují, aby dotyčný pisálek (já!) vyjádřil svůj vlastní, jedinečný (a dokonalý) názor a pohled na situaci. Podle mě ve vás musí dobrý film něco zanechat, musíte o něm přemýšlet ještě nějakou dobu potom, co skončí.

Takže toliko k řečem na úvod. Snad ještě jen že se omlouvám za delší neaktivitu, ale srovnával jsem se s docela nepříjemnými osobními problémy a nějak neměl náladu psát na blog. Zde jsou 3 filmy, na které se podle mého názoru stojí za to kouknout - filmy které ve vás něco zanechají :)

Dvanáct rozhněvaných mužů

V originále 12 angry men. Film byl natočen v roce 1957 v USA a je černobílý. Natočen byl původně jako televizní film s nepříliš vysokým rozpočtem.

To autorům filmu ale vůbec nevadilo. Snímek je dlouhý 96 minut a (téměř) celý se odehrává v jedné místnosti. Do té usedlo dvanáct porotců, kteří mají za úkol jednohlasně rozhodnout o vinně či nevinně mladíka, obžalovaného za vraždu svého otce. Pokud rozhodnou o vinně, mladík bude popraven, v opačném případě zproštěn obžaloby.

Na počátku jednání jsou všichni porotci až na jednoho jidiného - kterého hraje skvělý Henry Fonda - přesvědčeni o tom, že mladík je vinen. Jen jediný porotce má pochybnosti a stojí proti jedenácti rozhněvaným mužům. Souboj názorů, síly lidského přesvědčení, možnosti hájit své názory a velké dávky lidkosti právě začíná....

Zajímavostí je, že jedenáctého porotce hrál Jiří Voskovec a v roce 1997 byl natočen remake - přesto preferuji originální černobílou verzi. Tohle je jeden z mála filmů, který mě na konci nerozplakal - konec nebyl stavěný tak, aby tohle dokázal. Pustil jsem si tento film několikrát a ještě si ho nepochybně pustím. Samozřejmě že doporučuji všem! :)

Gran Torino

Rok starý, dvouhodinový snímek od geniálního režiséra Clinta Eastwooda. Ten se také postavil před kameru a to hned v hlavní roli.

Film vypráví příběh postaršího vojenského veterána z Vietnamu Walta Kowalskiho. Ten na začátku filmu pohřbí svoji zesnulou ženu a začne pociťovat samotu v které se ocitl. Jeho rodina se z něj snaží dostat dědictví, neodbytný farář se mu snaží pomoci. Nesnáší svoje vietnamské sousedy a vlastně celý moderní svět. Zůstaly mu jen dvě věci. Jeho psice Daisy a nablýskaný sporťák Gran Torino.

Když se mu jeho Gran Torino pokusí ukrást vietnamský chlapec od sousedů, který se tím snaží zapadnout do místního gangu, Walt netuší, že se tím změní celý jeho pohled na svět... Clintova rozlučka s filmovým světem, film který jeho kariéře určitě nedělá ostudu. Film nad kterým přemýšlíte ještě dlouho po jeho shlédnutí... a písnička na konci filmu je dokonalá :) A ano, na konci jsem brečel jako malej ^_^

Vzhůru do oblak

Pod anglickým názvem Up se skrývá několik týdnů starý film, další z řady 'Pixarovek' (Hledá se Nemo, Madagascar, Wall-E, ...). U předchozích filmů od Pixaru jsme byli zvyklí na většinou rodinnou komedii, vhodnou i pro nejmenší diváky, plnou vtipných scének a neméně vtipných hlášek.

Tentokrát je tomu trošku jinak. Ano, najdou se tu scény které zaručeně rozesmějí, stále jsou tu vtipné postavy (vlastně asi jen jedna). Ale tenhle film je mnohem víc hořkosladký, procítěný, hluboký a vážný.

96 min dlouhý snímek vypráví příběh 78 letého staříka, který se svojí ženou od dětsví snil naivní sen o tom, že se jednoho dne vypraví vzducholodí do Jižní Ameriky, k Rajským vodopádům, postaví si na jejich vrcholu dům a budou tam spolu žít. Jenže jak život plynul, jejich sen se pomalu ale jistě začal vytrácet až zmizel téměř v nenávratnu. Když jeho žena zemřela, on zůstal sám a hrozilo, že ho přesunou do domova důchodců, rozhodl se pro svoji ženu - Ellie - splnit jejich sen. A spolu s osmiletým skautíkem se vydávají na cestu plnou dobrodružství.

Dle mého názoru je tento film mnohem více pro dospělé než pro děti. Mladší diváci nedokážou porozumět některým situacím, nedokáží pochopit hloubku a procítěnost filmu. Pro ně je určeno těch několik vtipných scén. Pro dospělé je nádherný hořkosladký příběh o životě. Během filmu je i hodně scén dojemných, slzy mi tekly docela často :) Tenhle film rozhodně doporučuji všem a určitě se na něj ještě mnohokrát podívám - jeden z nejlepších filmů poslední doby... :)

Trailery na tyhle filmy si každý s větším IQ než moje ponožky dokáže najít na youtube, stejně jako odkaz na stažení. Nechci tyhle filmy nikomu cpát, ani nic podobného. Můžu jen doporučit... Tyhle filmy jsou pro mě to nejlepší, co jsem kdy viděl. Takže - doporučuji :)

Neldor

Prázdniny '09

2009-08-30T18:33:00.004+02:00

Pro někoho jsou prázdniny (myslím ty velké, letní) časem, kdy každý den propaří někde s přáteli. Jiní zase celé dny pracují na brigádě, aby si potom mohli koupit chlast, drogy, atd...

Pro mě jsou prázdniny doba klidu, kdy většinu času sedím u počítače nebo spím, odpočívám u televize a podobně... prostě čas na zotavení se po školním roce. :)

Na začátku prázdnin jsem z nich nebyl vůbec nadšen... nějak se mi nelíbila představa, že některé lidi ze školy uvidím až za dva měsíce. Byl jsem asi jeden z mála lidí, kteří prázdniny nevítají příliš s nadšením, ale spíš upadají do deprese. Časem jsem si tak nějak zvykl, spíš na to přestal myslet, upravil si denní režim tak, že jsem chodil spát kolem 4 hodiny ráno, vstával kolem 4 hodiny odpoledne... prostě si užíval prázdniny po svém. ^_^

Dokonce jsem několikrát byl venku! A jednou v kině, což bylo taky moc fajn... Nebyl jsem, díky bohu, nucen jet na žádnou rodinnou dovolenou, typu "2 týdny chození po horách a spaní ve stanu" - a jsem za to neskonale rád. Místo toho jsem tyhle 2 týdny přežíval sám doma, bez rodičů a to byla teprve paráda. :)

Brigádu jsem taky neabslovoval, to kvůli tomu, že jsem neskutečně líná bytost a jakýkoli pohyb navíc by mě pravděpodobně zabil. Navíc delší pobyt na slunci taky nevyhledávám, takže proto. :G

Když už se prázdniny blíží pomalu a jistě ke konci, je mi docela líto že už končí... Ale nadruhou stranu, nic netrvá věčně, takže se s tím muselo počítat. xD

Ať už jste dělali přes léto cokoli, doufám, že jste si prázdniny užili podle svého a nabrali plno sil do nového školního roku... :)

Pokud můžu hodnotit procenty, tak těmto prázdninám dávám 80%. xD

Neldor

Brno, 21. Srpna

2009-08-21T21:25:00.003+02:00

♥

Neldor

Čaj? Čaaaaaaaj!

2009-08-19T17:48:00.029+02:00

Od chvíle, kdy jsem si založil tento blog, jsem věděl, že chci napsat článek o čaji. Někdo ho má rád, někdo ho pije jen v případě nemoci a někdo ho nesnáší úplně. Já se řadím k radikálům první skupiny - čaj a vše okolo něj, celou atmosféru čajového obřadu, jeho vůni, barvu, chuť prostě miluju :) Pro všechny kdo se chtějí dozvědět něco zajímavého o čajích, je tenhle článek...

Čaj sám o sobě, je stálezelený keř, původem z Asie (konkrétně z hranic mezi Čínou a Indií). Čajovník (Camellia) se pěstuje převážně v Asii, kde také vznikla většina čajových obřadů a vyváží se odtud nejznámější čaje.

Čaj má spoustu blahodárných účinků pro lidské tělo... snižuje hladinu cholesterolu, redukuje tuky, má antibakteriální a antivirové účinky... údajně zabraňuje vzniku rakoviny... a takhle bych mohl pokračovat dál, je toho opravdu hodně.

Čaje jsou rozdělovány na několik základních druhů, podle způsobu zpracování. Pokusím se o jejich popis :) ... jo a ty fotky čajů jsem dělal sám! xD

Zelené čaje

Zelený čaj je takový čaj, který při své výrobě prošel minimální oxidací. Je populární především v Asii - v evropě a západním světě se více pije čaj černý, nebo ovocné čaje. Zelený čaj se - podle archeologických nálezů - pije přes 5000 let O.o Používal se v tradiční medicíně v Indii, Číně, Japonsku a Thajsku v nejrůznějších případech od zastavování krvácení a zlepšování hojení ran přes snižování horečky, snižování krevního cukru až po zlepšování trávení. Většina zelených čajů vytváří zeleno zlatavý nápoj.

Zelené čaje se dělí do dalších podskupin, podle místa původy, doby sklizně, způsobu výroby a přípravy... je toho moc :)

Černé čaje

Černý čaj prochází delší, nebo ještě delší (tak vzniká pu-erh) oxidací. Díky tomu se snižuje počet zdraví prospěšných látek, ale zvýrazňuje se jeho chuť a obsah kofeinu (v čaji se nazývá tein). V západních zemích je černý čaj nejvíce populární. Do konce 19 století se v Mongulsku v Tibetu a na Sibiři používal jako platidlo. V číně se nazývá také červený čaj - kvůli barvě jeho nálevu, která je hnědo-červená.

Poměrně často se v západních zemích černý čaj zalévá mlékem. Hodně čajových příznivců nad tím kroutí hlavou. Pro někoho škoda čaje, pro jiné škoda mléka. Podle mě je tahle kombinace super :)

Bílé čaje

Bílé čaje jsou naprostou elitou mezi čaji. Dříve byly dokonce tak vzácné, že je směli pít jen císaři. Jeho jedinečnost spočívá jednak v jemné chuti a také v blahodárných účincích na lidský organismus. Bílý čaj se nazývá bílý podle jemných chloupků, které se tvoří na čajových lístcích ještě předtím, než se rozvinou. V tuhle dobu, která je pouze krátké období v roce, se sbírají lístky na bílý čaj.

Po sběru se čajové lístky nijak nezpracovávají. Nejdříve se nechají zavadnout, poté se suší na slunci. Bílý čaj se nepraží ani neoxiduje, a proto si uchovává jemné složení a jedinečnou chuť. Nakonec se čajové lístky třídí podle velikosti. Na obrázku je bílý čaj "Dračí Perly", což jsou ručně svinované lístky (otrocká práce :D) bílého čaje...

Nálev bílého čaje má velmi světlou, lehce nazelenalou barvu. A úžasnou chuť ^^

Oolongy

Oolongy jsou množstvím oxidace někde mezi černými a zelenými čaji. Díky tomu mají naprosto specifickou chuť a barvu. Také se jím říká čaje modrozelené, nebo žlutozelené.

Barva listů se pohybuje od zelené po hnědou, lístky jsou většinou pevně svinuté, nebo naopak jen volně zohýban (dračí formy), nálev je světle žlutozelené až oranžové barvy. Oolong má poněkud zemitou chuť, která hodně lidem vadí. Někteří ji naopak vyhledávají... :)

Rooibos

Rooibos není tak úplně čaj. Tedy není to čaj z čajovníku. Je to keř, původem z jižní Afriky. Tam je také velmi populární už po mnoho generací. V jižní Africe je běžné konzumovat ho s mlékem a cukrem, jinde po světě se ovšem většinou podáva bez těchto přísad... Jednu věc vážně nechápu. V Africe, kde mají vedro jako blázen, pijí horký čaj? Mno neříkám nic...

Základem tohoto nápoje je směs jemných lístků rooibosu tvaru jehličí a aromatických rostlin, které mu dodávají chuť. Nápoj má charakteristickou tmavě červenou barvu a lehce nasládlou chuť. Často se doporučuje lidem, kteří chtějí zhubnout a hledají vhodnou náhražku ke kávě. Pokud do něj totiž nenarvete cukr, tak neobsahuje žádné kalorie... každopádně rooibos je docela hnus xD

Maté

Maté je nápoj pocházející od indiánů z jižní Ameriky. Jedná se o lístky cesmíny paraguayské, asi 15m vysokého stromu velmi hojného v jižní Americe. Tak jako v evropě je běžné dát si po ránu šálek kávy (ble :X), tak v jižní Americe se pije právě maté.

Některé legendy maté připisují božský původ. Podle jiného příběhu maté získal národ paraguayského kmene Guaraní od svého Boha Pí-i Shuma, jako projev jeho štědrého daru lidstvu. Pravda bude někde mezi... -.-"

Maté bývalo v minulosti často používán jako náhražka jídla. Dnes se doporučuje, podobně jako rooibos, při dietách. Maté podporuje funkci ledvin, zlepšuje látkovou výměnu, normalizuje hladinu cukru v krvi a posiluje imunitní systém. Údajně funguje i proti depresím... což si budu muset ověřit xD

Maté se podává ve speciální vydlabané tykvi, nazývané kalabassa. Pije se pomocí duté tyčinky z kovu nebo bambusu, zvané bombilla. Maté se připravuje velmi silné, z jedné dávky se dá připravit až 5 nálevů. Dá se ochutit medem, sirupem, cukrem nebo citronem.

Bylinné a ovocné čaje

Čaje z bylin, případně ovocné, nemají s pravým čajem moc společného. V případně bylin se jedná o ty byliny, které mají nějaké léčivé účinky, případně dobrou chuť. Často se používá například heřmánek. U čajů ovocných se jedná o nakrájené a sušené kousky ovoce. Tyto čaje mají většinou sladkou chuť a proto se často podávají dětem. Mají různé barvy nálevů, podle druhů ovoce v nich obsažených. Čaje ovocné neobsahují kofein, říká se že některé podporují dobrý spánek :) Paleta ovocných čajů je velmi široká. Bylinné i ovocné čaje se často ochucují cukrem, medem nebo citronem.

Příprava čaje

Neexistuje univerzální způsob, jak připravit čaj. Každý druh čaje se připravuje jiným způsobem. Různé druhy čaje se louhují jinou dobu, vyžadují jinou teplotu vody a podobně... Co se čajových obřadů týče, tak tam je to ještě mnohem složitější.

Jak řekl jeden můj kámoš, když jsem mu cpal čaj - "kofola, chlapče, kofola"... jo, možná na tom něco bude, že jiné nápoje se připraví rychleji a jsou občas i lepší. Ale čaj a vše okolo něj má svoji atmosféru, která ne každého nadchne... mě ano :)

Neldor

Arctic Monkeys - Humbug

2009-08-13T14:42:00.007+02:00

1967 jižní Vietnam. Dvě čety špatně vycvičených, slabě ozbrojených amerických vojáků míří k vrcholu hory Sing Tu. Jde o strategický kopec, na kterém je umístěn rádiový vysílač. Skupina těchto vojáků se po několik dní bránila několika násobné přesile ze strany Vietcongu. Tento článek ale nebude o nich...

Když jsem se před asi půl rokem dozvěděl, že Arctic Monkeys připravují nové album, byl jsem nadšen. Tahle kapela, hrající indie rock, patří k mým nejoblíbenějším a tak jsem si říkal že na závěr prázdnin se mám na co těšit.

O to nadšenější jsem byl včera, když mě (konečně) napadlo mrknout torrenty a podobné vymoženosti dnešní doby. Tam jsem zjistil že deska už je na internetu asi týden... přesto že vyjít má až 24. srpna...

Arctic Monkeys - Humbug

Neváhal jsem a desku si hned stáhnul a pustil. Od první písničky mi bylo jasné, že tohle bude něco jiného... vlastně už od singlu Crying Lightning, který je na světě už asi měsíc.

Nová deska je oproti předchozím dvoum pomalejší, temnější a tak nějak celkově těžší... špatně se to popisuje pro někoho kdo není hudební kritik, nejlepší je přímo poslechnout si :)

Oproti první desce "Whatever people say I am, that's what I am not" je to opravdu veliká změna, stejně jako proti druhé desce "Favourite worst nightmare".

Je tu znát jistý vliv od skupiny The Last Shadow Puppets, která je z poloviny tvořena frontmanem právě Arctic Moneys Alexem Turnerem, některé písničky jsou podobného ražení.

Změna v hudbě je tu přesto znatelná, ale jen tak málo, aby to stále byli Opice a tak moc, aby v nich bylo něco nového, něco co jsme ještě neslyšeli... V minulých albech se sázelo hodně na to "čím víc do toho budeme mlátit, tím lepší to bude", v tomhle je hudba více "umělecká" a mnohem více promyšlená. Hodně lidí možná kvůli tomu Opičáky odsoudí...

... mě osobně se deska moc líbí (hlavně první písnička, která krásně uvádí do celého alba) a doporučuju ji všem :) Odkaz na stahování tu samozřejmě nedám, ale každý kdo není úplně neschopný ho sežene - jako já - do 5minut, je toho plný internet (:

Kdybych měl hodnotit v procentech, dal bych 90%, opravdu stojí za to :) A věřím že kolem téhle desky, jak už název napovídá, bude ještě velký Humbug ^_^

Neldor

[MS] l2 & chlast meeting Ostrava, 7.8.'09

2009-08-09T00:34:00.006+02:00

Párty, pařby, smažby, kalby, akcičky - nemám je rád. Nikdy jsem neměl, je to proti mojí povaze. Ale tahle párty, pařba, smažba, kalba nebo akcička o které chci něco málo napsat byla dokonalá. Co dokonalá, byla prostě epická. A snad ještě lepší...

[MS] l2 & chlast meeting Ostrava

Úvod

Asi bych na začátek měl - pro nezkušené čtenáře a ty kteří mě neznají natolik dobře - upřesnit co znamená onen název. Tak předně - l2 je zkratka pro Lineage 2, počítačovou online hru. Už 3 roky jsem vášnivým hráčem této hry (teď už půl roku nehraju, ale to je vedlejší) a už 3 roky tam znám ze hry partu lidí se kterýma jsem toho hodně prožil. Tahle parta nese název Mort Subite (podle belgického ovocného piva :D), proto ta zkratka MS... chlast a Ostrava snad každý pochopí... :)

Jak to vše začalo... na začátku byla tma. Potom jsem zapl pc a pokoj zalilo chladné světlo z monitoru. Připojil jsem se na ICQ (sice používám qip, ale budu psát icq, ať se vyhneme dotazům "a co je to qip?" ... :F) a bylo mi sděleno, že se pořádá MS sraz v Ostravě a byl jsem přizván k páchání veškeré neplechy která se tam páchat bude. Souhlasil jsem...

Cesta

V pravé poledne dne 7.8. jsem nasedl na vlak směrem do Ostravy - s přestupem v Olomouci, kde jsem se měl přidat k dvoum kamarádům z Prahy, kteří už byli na cestě. Vše šlo podle plánu, takže jsem se po chvíli vesele vezl směr OL. Tam jsem po chvíli zoufalého pátrání po informační tabuli s příjezdy vlaků našel ten můj Ostravský. Zde jsem po chvíli ještě zoufalejšího pátrání našel dva dotyčné cestující.

Prvním z nich byl emo kid (ale ne víc než já!) Gorax (budu uvádět herní jména, ať se to neplete, ale kdyby to někoho zajímalo tak je to Jirka). Mávnul na mě abych k nim přišel. Naproti němu seděl Kanibalka (Mirek), dlouhovlasý metalista. Cesta probíhala příjemně, jen bylo ve vlaku poněkud horko.

Chvíli před 2 hodinou odpolední jsme dorazili do Ostravy...

První kontakt

Po vystoupení z vlaku jsme zavolali pořadatele naší akce. Tím byl 28 letý dobrovolný hasič Fireedevil (Stáňa). Čekal na nás s připraveným autem, které nás mělo odvézt do nedaleké vesničky Krásné Pole. Cestou přišlo první seznámení s místní ostravskou kulturou. Říká se, že čím více na východ jste, tím lidi mluví sprostěji. Když jsme cestou projížděli křižovatku, Firee pravil "Tady v té zatačce mi sejmuli auto, čůraci hnusní..." a tím to rozhodně nekončilo ^_^ Já s Goraxem, kteří jsme nebyli zvyklí mluvit sprostě jsme se vzadu v autě váleli (ne po sobě!) smíchy. Dotvářelo to atmosféru, ale co se sprostého mluvení týče, největší překvapení nás ještě čekalo.

Příjezd na místo činu

Dojeli jsme do krásného rodinného domku, v okolí dalších (už ne tolik krásných) rodiných domků. Cestou nám bylo řečeno, že na místě na nás čeká Armin (Slávo), Fireeho sestra Metaxa (Zuzka) a Fireeho snoubenka (ta nehraje xD)... A pes. Pes! s mým strachem ze psů to nebylo příjemné zjištění. Ale nebyl jsem jediný kdo se bál...

Přišli jsme na zahrádku, kde byla malá terasa u vchodu do domu, stůl a pár židlí, lehátka a Armin. Je nutno poznamenat, že Armin je pověstný piják a Slovák. Nevím jestli to bylo právě tím, ale jeho slovníček byl úžasný! :D

"No to som sa čudoval kedy dorazíte, čo do boske, já som tu už od 6 ráno, som sa ztratil kdesi v píči, zkurvené mapy tohle, hovno jsem z toho vyčetl, som si na vedlejši sedadlo pustil notebook a divám sa na tu mapu, boha matky piči, kde to kurva jsem... bol bych tu už od 4 rano, kedyby som sa neztratil vo Frýdku...."

... jen pro (velice věrnou) ukzázku, slovensky moc neumím, takže případné chyby omluvte :)

Armin sice vypadal že se jen tak něčeho nezalekne - jizvy na rukou, prý ze rvačky, široká ramena -, ale přesto se krčil strachy na nejvyšším mistě terasy. Měl, stejně jako já, hrůzu z onoho psa - jmenoval se Verdík.

Abych trošku přiblížil Verdíka. Někdo kdo má rád psy, by řekl že to byl "Krásný, urostlý vlčák, s nádhernou srstí a hodný tak, že by mouše neublížil"... já bych ho popsal jako "Obrovská bestie, čekající na chvíli nepozornosti, aby mě roztrhala svými obrovskými tesáky." ... pravda bude někde mezi ^_^

Zaplnění party

Po Fireeho (spáleném xD) obědě, který jsem zdvořile odmítl (šetřil jsem si místo na později :P), jsme očekávali příjezd dalších lidí. Celkem se nás mělo sejít kolem deseti. Velikým zklamáním nám všem bylo, když LarsVonHnoyland (Miloš) odmítl přijet s tím, že má zdravotní problémy.

Později dorazil Resistance (jméno nevím, prostě Resi :X), bydlící ve vesnici nedaleko. Následoval ho Acheron (Majk) a Jasmína (Michal? myslím :X) - oba z nedalekého Frýdku. Nedlouho po nich přišel DarkTrickey (jméno po mě nechtějte), bydlící poblíž.

Čekalo se jen na hlavní hvězdu. Na toho kdo naši MS skupinu ve hře vede. Na Tebiho.

Gril & chlast & Tebi

Tebi (Tom) došel až nakonec - je to policista (podle jeho vlastních slov - "I to se občas stává...") a musel sloužit. Došel kolem 9 hodiny, kdy už bylo grilování v plném proudu. Jak já většinou moc nejím (vlastně skoro vůbec), tak tentokrát jsem toho snědl opravdu hodně. Firee s Jasmínou jsou zkušení grilovači a jídlo stálo opravdu za to.

Jediný problém byl ten, že se nepočítalo se mnou a Goraxem. Nepočítalo v tom smyslu, že ani jeden z nás nepije pivo. A jediné nealko, co se široko daleko vyskytovalo, byla jedna jediná flaška kofoly, co jsem dovezl já. Tu jsme si střežili jako oko v hlavě, nakonec však Gorax pivu podlehl. Já si párkrát cucnul, ale opravdu - pivo mi nechutná.

Zábava byla v plném proudu, každý už měl v sobě nekolik piv (Armin jich měl řekl bych víc než všichni dohromady) a tak o vtipné příběhy a dialogy opravdu nebyla nouze :)

After party s Arminem

To hlavní ale mělo teprve přijít. Lidi postupně začli odcházet a zůstali jen ti nejsilnější. Bylo už kolem 3 hodiny ráno, když se Firee postavil na terasu a teatrálně nám začal přednášet. Přednášel (=křičel na celou Ostravu :D) o tom, že teď přijde to na co jsme všichni čekali, že teď nastane ta slavná chvíle. Nastala.

Firee odešel dovnitř a po chvíli se vrátil s lahví pálenky. Doposud se pilo jen pivo (a kofola)... Byla to nějaká pálenka s přidaným medem, ročník '95. Nejsem expert na pití, ale podle toho jak se všichni tvářili to byla asi kvalita. Jistě že jsem si dal taky, nemohl jsem zůstat pozadu. Dokonce i Gorax, který je (byl dovčera) abstinent si dal. Ne moc dobrovolně, ale jak se chcete ubránit slovům "Čo si kurva chlap? Tady všeci pijeme a čo ty tady, sušit hubu, preboha!" (Armin), na co s oblibou odpovídal Kanibal "Bůh neexistuje".

Po téhle flašce přišla další. Tentokrát hruškovice, opět si dali všichni. Chvíli jsme si povídali na terase, ale potom všichni šli spát. Zůstal jsem já, Armin, Fireedevil a láhev vodky. Jen pro zajímavost, Gorax si usmyselel, že bude spát venku. Říkal že ještě nikdy venku nespal, tak si rozbalil spacák pod stromem a vypadal spokojeně.

Firee se odmítl připojit k našemu popíjení (kdoví proč, někde pochodoval) a tak jsme se do vodky pustili já s Arminem. Jak už jsem zmínil, Armin je proslavený svou schopností pít. Pije hodně a rád, což kontrastuje semnou, který se napije jednou za půl roku. Ale držel jsem s ním krok. Někdy touhle dobou vznikl můj status na Facebooku s Arminovým textem, pravící: "dneskb vecfr sa cmuka, sosa vodka fjrom slovjaki! :F" ... něco o tom že se pije slovenská vodka...

Nikdy bych neřekl, že vydržím 10(!) panáků. Nevydržel jsem. Samozřejmě. Ale říká se "Když nebliješ, piješ pod svoje možnosti." ... já pil nad svoje možnosti. Armin si dal ještě pár dalších panáků a já jsem padl do postele za Kanibalem (byla to postel pro 2!). Usnul jsem ani nevím jak, ale myslím že okamžitě. Asi hodinu po mě se otevřely dveře a k nám na postel byl vhozen Armin.

Spalo se krásně, pokud nepočítám pár rušivých elementů. Pokud si myslíte, že se nedá chrápat tak nahlas, že to vzbudí 2 opilé lidi, tak ano, dá se. A mnohem víc. Armin zařezával jako motorovou pilou a nám s Kanibalem nezbylo než to zkusit nevnímat a spát dál. Další z rušivých faktorů byl ten, že se asi v 7 hodin ráno zapla televize. Sama od sebe. Netušíme co proti nám měla, možná jen nevydržela Arminův koncert. Když se mi nepodařilo přemluvit Kanibala aby ji vypl, podařilo se to mě. Slunce svítící přímo na nás taky spánku (a kocovině) moc neprospívalo. Navíc se na nás - mě s Arminem - spící do 11ti dopoledne chodili jako na atrakci dívat ostatní.

My goodbyes...

Když už nás nakonec Firee probudil, šli jsme se nasnídat. Kupodivu hlava mě nebolela, břicho taky ne. Byl jsem v pohodě, vůbec ne jako po 10 panácích - žádná kocovina. Já nesnídám nikdy, ani doma (doma vstávám většinou v odpoledních hodinách), takže ani onoho dne jsem si nic nedal. Armin snídal vodku...

Rozloučili jsme se s těmi, co odcházeli dřív než my a zapli notebook, kde si navzájem obdivovali svoje herní postavy. Zůstali jsme jen já, Gorax, Kanibal - kteří jsme měli jet spolu domů vlakem - a Firee (pan domácí) s Arminem, který zůstával až do neděle.

Kolem jedné hodiny odpoledne nás Zuzka s Fireem odvezli na nádraží a nastalo velké loučení. Nevím jestli to bylo odleskem slunce, ale Fireemu se nějak podezřele leskly oči :) Já, který loučení nemá vůbec v lásce, jsem byl na měko, ale nedal nic najevo.

Cesta domů

Naposledy jsme se ohlédli, zamávali Fireemu a Zuzce a odešli na vlak. Z Ostravy si toho moc nepamatuji, jen jsme projížděli, ale na nádraží jsme měli tu čest s pravým, nefalšovaným Ostravákem. Se znakem Baníku vytetovaným na rameni k nám přišel a pravil "Smrt Spartě, miluju Baníček" ... potom naštěstí odešel a my nastoupili do vlaku.

Cesta domů nebyla o moc jiná než cesta tam, snad jen že se mi zdála mnohem kratší. Kanibal (opět) koukal po chlapech, Gorax se cpal čokoládou a já jsem měl co dělat aby semnou nepraštila únava. A opět loučení... Goraxe s Kanibalem jsem nechal zasebou na jejich cestě do Prahy a vystoupil z vlaku.

V Olomouci jsem málem nestihl přestoupit na vlak domů do Prostějova - můj měl sice jet až o půl hodiny později, ale jeden do PV jel už ve chvíli kdy jsem vystoupil z Ostravského vlaku, takže jsem se vecpal do něj.

Přišel jsem domů plný zážitků a dojmů. Umyl jsem se a šel dohnat spánkový deficit, vzniklý za poslední dva dny.

Závěr

Na konec chci říct, že akce to byla naprosto úžasná. Byl jsem nadšený a užíval jsem si každou chvíli a všechny co tam byli. Ať už Armina, který se svým bohémským přístupem k životu "Žij dnes a nemysli na zítřek" rozdával veselou náladu všude okolo, Goraxe, který poprve vylezl mezi lidi a zvládal to úžasně, Kanibala, koukajícího po chlapech ve vlaku :F se svým nakažlivým smíchem, Acherona který byl celou dobu v dobré náladě nebo Tebiho. K Tebimu bych chtěl říct že je to opravdu takový AFKer jako ve hře. Údajně po probuzení 10minut stál na terase, sám a koukal se před sebe... pravděpodobně AFK, kdoví...

A Fireedevil? Obrovsky hodný člověk, se zlatým srdcem, který pro nás tuhle velkolepou akci uspořádal. Díky moc za tuhle akci Firee, bylo to skvělé. Stejně jako všichni ostatní které jsem nejmenoval.

Můžu říct, že akce se vydařila na 100% a zopakoval bych si ji, se vším všudy, naprosto kdykoli.

MS forever! ♥

Neldor

nom nom nom!

2009-08-05T18:26:00.003+02:00

Nebylo v plánu psát o tomhle, ale já prostě musím. Nemůžu si pomoci :D

nom nom nom! - nejúžasnější video na youtube a nikdo mi to nevymluví! :D

TOP 10 - Hudební výběr

2009-07-31T00:03:00.001+02:00

Zdravím všechny :F

Na dnešní den jsem měl připravený jiný článek, a to sice o novém filmu s Harry Potterem, ale rozhodl jsem se ho odložit a napsat tenhle.

V nepravidelných intervalech pravidelně "vydávám" svůj hudební výběr, TOP 10 - 10 nejoblíbenějších písniček co mi v danou dobu zní v hlavě. Rozmezí mezi každým TOP 10 je asi půl roku... a nyní nastal čas pustit do světa nový výběr.

Doufám že se vám všem bude líbit, zde je tracklist:

The Killers - Four Winds
Placebo - Sleeping With Ghosts
Billy Talent - Diamond on a Landmine
Franz Ferdinand - The Dark Of The Matinée
Imodium - Gaston
Röyksopp - Happy up here
The All American Rejects - Gives you hell
The Kooks - She Moves In Her Own Way
The Last Shadow Puppets - Standing Next To Me
Babyshambles - Delivery

download: zde

Jedná se především o indie rock a jsou to všechno pecky, to můžu zaručit :)

Přeju příjemný poslech a v komentářích pište jak se vám výběr líbí :)

Neldor

Geocaching - hledání pokladů

2009-07-28T22:09:00.000+02:00

Představte si situaci. Je krásné letní odpoledne, slunce prosvítá korunami stromů a klid lesa nic neruší. V tom se ozve výkřik "Máš už něco?", následovaný odpovědí "Nemám, zkusíme to z druhé strany... kde teď jste?"...

Situace jako vystřižená z filmu o rodince Homolkových. Nebo párek houbařů. A nebo dvojice lidí, věnující se Geocachingu. A co že to ten Geocaching vlastně je? Pojdmě se na to podívat v následujícím článku.

O co se jedná?

Geocaching je aktivita někde mezi sportem a turistikou, využívající GPS navigaci. Po světě je ukryta velká spousta schránek - anglicky cache /keš/ z čehož vzniklo české pojmenování keška.

Tyhle kešky jsou samozřejmě i v Česku, ve vašem městě - pravděpodobně blíž než by jste čekali. Keška je většinou malá krabička, jako keška často slouží krabička od kindervajíčka, od koření a podobně.

Keška bývá dobře schovaná, aby její nalezení nebylo tak jednoduché. Kešky většinou bývají umístěny u nějaké významené lokace. Například u hradu, zámku, přírodní památky a podobně. Keše vás totiž často zavedou do míst, kam by jste se bez motivace asi nevydali. Takhle máte alespoň motivaci - odlovit si kešku.

Každá keška má svoje GPS souřadnice které jsou k nalezení na internetu. Kešky občas vyžadují k nalezení splnění nějakého úkolu - například vyřešit kvíz, jehož výsledek vám zadá GPS souřadnice dané kešky.

Příklady jak také může keška vypadat jsou zde:

Keška obsahuje papír, na který se po nalezení zapíšete, tužku (ne vždy, je lepší si nosit sebou náhradní) a občas nějaké drobné předměty - mince a podobně.

Pro koho je Geocaching určen?

Geocaching je určen všem milovníkům turistiky, dobrodružství a tak trochu šifer. To proto že kešky jsou kolikrát velmi chytře ukryty a jak už jsem psal, občas je k jejich nalezení potřeba vyřešit nějakou hádanku.

Neexistuje žádné věkové nebo jiné omezení pro Geocaching. Jediné na čem záleží je na vás a na vaší vůli se do toho pustit.

Jak začít a co je k tomu potřeba?

Pro začátek je nejlepší zaregistrovat se na hlavní světové stránce o Geocachingu a zároveň největší (a jediné) databázi všech kešek - Geocaching.com. Je to celé samozřejmě zdarma. Tam si také vyberete přezdívku, pod kterou se budete zapisovat do kešů. Pro další informace v češtině - pokud by vám nestačil tento článek ^^" - se můžete obrátit na Geocaching.cz.

Další důležitý krok, je pořídit si GPS navigaci. GPSka není zrovna levná věc, její cena se pohybuje od 2 000,- nahoru, dá se za ni utratit i kolem 20 000,-. Mít GPSku není bezpodmínečně nutné, na městské kešky se dá bez problémů chodit i bez ní (jako v mém případě), ale hledání kešek v přírodě je bez GPS velmi obtížné.

Než si pořídíte GPSku, je dobré zjistit si vaše GPS souřadnice. Na Google maps si najdete váš dům, a necháte si ukázat jeho GPS souřadnice. Ty poté zadáte na geocaching.com jako vaši "domovskou lokaci" a necháte si vyhledat nejbližší kešky. Můžete si nastavit v jak velkém okruhu od vašeho bydliště chcete kešky hledat a podobně.

Malý tip - jako vaši domovskou lokaci (která se dá libovolně měnit) můžete nastavit například místo kam jedete na dovolenou. Poté si můžete zpestřit vaše výlety lovením kešek.

Kromě GPSky je dobré si sebou vzít i tužku, protože ne vždy ji keška obsahuje. Často je tak malá, že by se do ní tužka ani nevešla.

Našel/la jsem kešku, co dál?

Pokud jste kešku už našli, to nejtěžší máte za sebou. Nyní zbývá jen kešku otevřít, podepsat se pod svojí přezdívkou a později na svém internetovém profilu označit kešku jako nalezenou. Také můžete na papírek s podpisy přidat vzkaz majiteli kešky.

Kešky totiž vytvářejí a umisťují obyčejní lidé, kteří chtějí vytáhnout ostatní lidi na nějaké pěkné místo. Založit ji můžete i vy - ovšem není to tak snadné - musíte ji chodit pravidelně kontrolovat, jestli se neztratila, někdo ji neodnesl, není přemístěna nebo nedošel papír na podpisy... spousta práce, ale odměna za to stojí - vzkazy desítek lidí a pocit že jste udělali něco pro zábavu ostatních.

Historie

(převzáno z wikipedie, o historii toho moc nevím ^_^" )

Geocaching vznikl v USA bezprostředně poté, co 1. května 2000 rozhodnutí tehdejšího amerického prezidenta Clintona odstranilo umělou odchylku, přidávanou do signálu GPS, a zlepšilo tak přesnost tohoto navigačního systému pro běžné civilní uživatele z desítek až stovek na několik metrů.

K červnu 2005 bylo ve 215 zemích na celém světě přes 171 000 skrýší pro Geocaching, z toho zhruba 700 v Česku. V září roku 2006 vzrostl počet skrýší v Česku na celkem 2570 a český geocaching dále prožíval svůj boom, neboť v listopadu 2007 bylo na českém území zaregistrováno již přes 5600 skrýší. Na začátku března 2008 bylo na světě zaregistrováno přes půl milionu míst, z toho 6600 v Česku. Podle statistik serveru Geocaching.com najde alespoň jednu cache za týden v průměru kolem 50 tisíc lidí. K 30. listopadu 2008 bylo v ČR aktivních 11 496 keší.

Závěr

Možná si teď říkáte - proč se mám pachtit někde po kopcích, lesech a kdoví kde, abych našel/la nějakou krabičku? Nemusíte. Je to jen na vás a na vašem rozhodnutí, jestli začnete s hledáním. Je to ale dobrá zábava a skvělý doplněk nejrůznějších výletů, služebních cest a podobně.

Řekl bych že keška se dá hledat dvěma způsoby. V prvním jedete za keškou a přitom si prohlédnete místo u kterého se nachází. V druhém jedete za nějakou památkou nebo významností u které je keška umístěna a když už jste tam, odlovíte si kešku.

Například já, když jsme byli na školním výletě v jednom kempu na moravě, s kamarádem který se Geocachingu také věnuje jsme se rozhodli podívat se na internetu, jestli není poblíž nějaká keška. Bylo pro nás příjemným překvapením, když jsme objevili dvě v těsné blízkosti kempu.

Vydali jsme se je tedy hledat. Postupem času se k nám přidaly dvě spolužačky, které zajímalo jak taková keška vypadá. Tak jsme si řekli že se alespoň vytáhneme před něma, jak jsme šikovní a schopní lovci pokladů. Samozřejmě vše dopadlo tak, že jsme nenašli ani jednu kešku... pravděpodobně byly příliš dobře schovány nebo je někdo odnesl. Celá situace byla nakonec spíše k smíchu, ale bavili jsme se všichni :) (nakonec jsem se vypravil hledat jednu ještě na vlastní pěst a našel jsem ji, ale to je vedlejší ^_^)...

Všem přeji hodně zábavy a štěstí při hledání a samé úspěchy! :)

Neldor

Mission impossible

2009-07-26T20:11:00.000+02:00

Ne že bych byl zrovna fanouškem tohoto filmu s Tomem Cruisem v hlavní roli, spíš jsem usoudil, že to buden nejadekvátnější název pro to co se mi dnes přihodilo.

Vše začlo tím, že doma došlo pečivo. Rodiče jsou na chatě a vrátí se až za týden, takže mi nezbývalo než vydat se do obchodu na vlastní pěst. Navíc mi před pár dny došel kredit na mobilu, takže byl další (asi podstatnější než pečívo xD) důvod jít do města.

Plán byl naprosto jednoduchý:

koupit chleba ve večerce asi 500m od domu
koupit kredit v některé trafice na náměstí - asi 15min cesty od domu
přežít a vrátit se domů

Časový plán byl zvládnout všechny 3 úkoly do 30minut. Krok 1. byl proběhl bez problémů. Ovšem realizace bodu 2 se ukázala jako zhola nemožná.

Asi mě mělo napadnout, že v neděli ve 4 odpoledne bude většina trafika na městě zavřených. Jsem z malého města (Prostějov), ale i tak jsem si (naivně) myslel, že alespoň jedna trafika nebo sázková kancelář (kde se také dá kredit dobít) bude otevřená. Chyba...

Nějakou dobu jsem obcházel všechny trafiky na náměstí, než jsem si uvědomil že takhle to nepůjde. Rozhodl jsem se projít nejdelší ulici v Prostějově (ulice Plumlovská - myslím že je nejdelší), která má na okrajích ulice spoustu obchůdků, barů a - jak jsem doufal - trafik.

Pod spalujícími paprsky odpoledního slunce, které dokonale vyhřálo celou ulici jsem se plahočil stále dál, jenže trafika byla cestou jen jedna - samozřejmě zavřená. Na konci ulice je malý obchodní dům, kam jsem se rozhodl dojít s doměnkou že tam už opravdu pořídím. Ani mě nepřekvapilo, když jsem vešel dovnitř a trafika byla zavřená.

Začínal jsem hodně nervit - tak dlouhou dobu venku, v tomhle vedru... nic pro mě (opravdu nerad chodím ven když je tam horko). Zbývalo poslední, zoufalé rozhodnutí. Na periferii města je supermarket. Tam je trafika a tam mají v neděli otevřeno - to jsem věděl, už dřív jsem tam v trafice v neděli byl. Jenže to nebylo zrovna kousek, cesta vedla okolo rušné silnice a slunce pražilo. Nicméně kredit jsem potřeboval, tak jsem sebral poslední síly a vydal se daným směrem.

Vešel jsem dovnitř. První co jsem pocítil byl příjemný chládek, potom že je tam plno lidí. Pospíšil jsem si k trafice. Otevřeno! Vítězství! Tohle jsem si myslel... opět chyba. Vyplnil jsem plnící tickety a podal je prodavačce. Ta je s úsměvem přijala a projela je přes skenner. Nic. Zkusila to znovu, opět nic. Řekla mi že pravděpodobně někde bude chyba. Opravdu bystrá... Řekla mi ať chvíli počkám, že je to asi tím horkem... 5 min jsem čekal, potom jsem jí řekl že si skočím nakoupit a vrátím se. Koupil jsem nezbytnosti (energeťáky, inst. polívky) a za 10min byl zpět... stále nic. Tak mi dala zpět moje tickety a řekla mi že v supermarketu který stál kousek cesty je další trafika. S úsměvem jsem poděkoval a odešel.

Takže jsem byl opět na cestě... moje nervy byly k prasknutí, vedro pořád stejné. Došel jsem k supermarketu číslo 2. Tam konečně prodavačka v trafice vyslyšela moje přání a kredit mi dobila... byl jsem opravdu šťastný když mi přišla sms "Váš požadavek na dobití byl přijat".

Vydal jsem se spokojeně domů. S kreditem v kapse a mobilem v batohu jsem došel domů - o 3 hodiny později než bylo v plánu... úžasně strávené odpoledne...

Takže rada do budoucna všem co budou v neděli chtít kredit - trafiky mají v neděli opravdu zavřeno. Buď se vydejte hledat otevřenou nebo počkejte do pondělí... pro mě je voba jasná ^_^

Neldor

Fun & lulz

2009-07-24T21:01:00.000+02:00

Na internetu se dá bavit spoustou různých způsobů. Když pomineme text jedné notoricky známé písničky, kde se zpívá "Why you think the Net was born? - Porn, porn, porn.", na internetu se dá bavit i inteligentnějšími způsoby. Rád bych pár takových stránek, kde se dá dobře pobavit, v rychlosti popsal - věřím že se vám alespoň některá zalíbí.

Všechny spadají víceméně do kategorie vtipů, proto nečekejte že budu psát o stránkách jako Facebook.com, Superhry.cz, X-Chat.cz nebo Líbímseti.cz... O Facebooku později, ostatní nepovažuju za inteligentní zábavu.

Tady je můj výběr:

Failblog

Jako první stránku uvedu hned svoji nejoblíbenější. Failblog.org je stránka kde se schromažďují fotografie a videa z celého světa (návštěvník může přidávat, komentovat, prohlížet) s něčím, co se naprosto vymyká (teď doufám že mám dobře obě Y) chápání a zasluhuje si nálepku "FAIL" - což v překladu znamená prohra, neúspěch, selhání.

Failblog byl, alespoň pro mě, výchozí stanicí do světa podobné internetové zábavy. Samozřejmě i na Failblogu jsou slabší chvilky, ale v 90% případů se skvěle pobavíte. Občas je nutná alespoň základní znalost angličtiny.

Ukázky Failů:

I Can has cheesburger?

Icanhascheezburger.com je asi nejznámější stránka tohoto typu na internetu. Je to 'vlajková loď' těchto stránek a pro mnohé taky nejkvalitnější. Posouzení nechám na vás - já osobně ji mám moc rád :) V tomhle případě se jedná o fotky koček a koťátek a k nim přidané komentáře. Vtip je v tom, že výrazy a pozice daných koček často připomínají opravdu nějakou lidskou emoci, proto když se fotka správně okomentuje, dá se i zasmát.

Ukázky lolcatz:

Podobného ražení jako I can has cheezburger je I has a hotdog který je ovšem o psech.

This is photobomb

Každému z vás se určitě nepovedla nějaká fotka. Někdo mrknul, v pozadí krajiny proletělo letadlo nebo se focené mimčo ne a ne kouknout do objektivu. Na stránce Thisisphotobomb.com se takovéto fotky vystavují na internetu. Tyhle fotky - protože v mnohých případech (a když se přidá správný komentář) působi velice vtipně. Občas člověku chvíli trvá, než pochopí pointu fotky. Ale pobavíte se vždy :)

Ukázky photobombs:

Picture is unrelated

První co většinu lidí při procházení této stránky - Pictureisunrelated.com - napadne - co to proboha je? Vtip je v tom že na otázku nedostanete odpověď. Na téhle stránce naleznete spoustu obrázků, které tím že jsou vytrženy z kontextu vytváří dokonalou rozbušku k výbuchu smíchu. Když ji zapálíte vtipným komentářem, výbuch smíchu je zaručen ^_^

Ukázky z Picture is unrelated:

Graph Jam

Poslední stránka kterou chci rozebrat je Graphjam.com. Oproti předchozím na ní hlavní roli nehrají fotky, ale grafy. Pro hodně lidí to může znít nudně. Pro hodně lidí to nuda bude. Ale vy ostatní, kteří pochopíte krásu vtipů v grafech to bude veliká zábava :)

Ukázky grafů:

More lulz?

Podobných stránek je na internetu velká spousta. Některé jsou lepší, některé horší. Zde je pár dalších příkladů:

Roflrazzi.com - jako I can has..., jen s celebritami
totallylookslike.com - občas až šokující podobnosti různých věcí / osob
Punditkitchen.com - jako I can has..., jen s politiky

Každý samozřejmě považuje za vtipné něco jiného. Jsem si jistý, že výběrem mých oblíbených stránek nezaujumu všechny. Tohle je spíš inspirace, jak se dá také pobavit na internetu. Doufám že se vám některá stránka zalíbila :)

Neldor

Jak si zpříjemnit pobyt na PC

2009-07-23T14:44:00.000+02:00

Do dlouhých nočních (nebo brzkých raních, podle toho jak to kdo bere ^^) jsem pracoval na blogu. Ale proto že po chvíli tu už nebylo co dělat a já se nechtěl pouštět do psaní článku hned v den založení (asi jen z principu), tak jsem si začal hrát se vzhledem svého počítače. V tomhle článku se podělím o pár tipů.

Svůj počítač si můžete zkrášlit různými způsoby

Někteří investují nemalé peníze do takzvaného 'PC tuningu', což zjednodušeně spočívá v nalepení spousty blikátek a světýlek všude možně po počítači. Pokud se to provede správně, je to efektivní. Ovšem jedině pokud nemáte svůj počítač jako já - schovaný ve stole. Potom je takováhle investice k ničemu.

Jsou potom lidé, kteří se soustředí spíše na hardware, technické vybavení PC. Tohle mi přijde už smysluplnější, i když ve většině případů je třeba sáhnout hlouběji do kapsy, takže to opravdu není pro každého.

Pro mě (a věřím že i pro spoustu ostatních lidí) je nejjednodušší a nejlepší řešení zlepšit svoje pracovní prostředí přímo ve Windows. Je to jednoduché, levné (tím je myšleno zdarma) a efektivní. Proto se téhle možnosti a návodu jak na to chci věnovat v tomhle článku.

Úvod

Abych ve vás probudil trošku zájmu o něco takového, jako je zvelebňování svého pc, předvedu co jsem sám vytvořil. Neříkám že je to nějaká mistrovská práce, trvalo to relativně chvíli a dokáže to každý, ale já se rád chlubím ^_^"

Takže tady je co jsem vytvořil poslední noc a tady je můj starší výtvor. A naopak tady je ukázka jak by to radši vypadat nemělo xD

Jak jsem psal - je to snadné, efektivní a rychlé. Teda pokud nestrávíte dlouhé minuty vybíráním si wallpaperu :)

Každý z vás určitě někdy měnil obrázek co má na ploše. Starý se mu okoukal, chtělo to něco nového. Někteří určitě měnili spořič monitoru (který nepoužívám btw). Ale dál jste se asi neodvážili, nevěděli jak na to nebo vůbec netušili že něco takového jde. Zde je návod jak na to :)

Krok 1. - záloha

Nikdy není od věci mít vše na pc zálohované. Ne že by další kroky mohly vést k poškození dat na vašem počítači, ale jistota je jistota. A je spousta jiných věcí, kvůli kterým je záloha dobrá. Ovšem pokud chcete tento krok přeskočit (jako třeba já xD) tak dotoho, na 99% se nic nestane :)

Krok 2. - Windows téma

Téma (schéma, skin, template - jak jen chcete) u Windows je vše co vidíte kromě ikon a obrázku na ploše. Vlastně i ty jsou do něj zapojeny, ale o tom později. Vezměme si třeba složku. Všechna tlačítka, pozadí složky, její okraje - veškerý vzhled - je určen tématem Windows. Pro jeho změnu budete potřebovat program UX Theme Multi-Patcher. Ten se dá zdarma stáhnout například zde. Program nainstalujte a použijte ho - stačí ho rozkliknout, on upraví Windows na to, aby šly používat témata :)

Potom si zde najdete nějaké pěkné téma. Stáhněte a rozkliknete soubor s příponou .msstyles (ikonka štětečku). Potom vám naskočí obrazovka s nastavením tématu - dejte jen "OK" a je hotovo.... prozatím :D

Krok 3. - Ikonky

Hodně lidí ani neví, že ikonky všeho jdou změnit... tady si vyberete ikonky podle vašeho uvážení a vkusu. Potom si stáhnete program Candy XP, například zde (zdarma ofc) . Program je jednoduchý a pouhým přetažením vámi vybrané ikonky přes původní získáte nový vzhled.

Možná si řeknete, že měnit ikonky je zbytečnost, že jsou malé a nikdo si jich nevšimne... není to tak. Pro srovnání se podívejte na moje dvě plochy. Na starší jsem ikonky neměnil (teda jo, měnil, ale ne ty na liště) a působí jako velmi rušivý element. A když už něco děláte, tak to dotáhněte k dokonalost :)

Krok 4. - Wallpaper

Co popisovat ohledně změny obrázku na ploše? Zvládne to každý (pravý klik -> vlastnosti -> plocha, jen pro jistotu :D) a wallpaperů je celá spousta. Vyberte takový, který vám nejlépe ladí s tématem a ikonami. Občas je nejlepší mít první wallpaper a podle něj upravovat - je to jen na vás.

Obrovská spousta wallpaperů se dá najít na customize.org, nebo na deviantart.com. Samozřejmě i jinde po netu, ale tyhle dvě stránky jsou kvalitní, bez reklam a obsahují velikou databázi krásných wallpaperů :)

Krok 5. - Skiny programů

Tak jako se dá upravit Windows samotný, dá se upravit spousta dalších programů. Na obou svých ukázkach jsem uváděl jako příklad pozměněný Winamp. Změnit se dá téměř cokoli, od ICQ, přes Operu po Winamp. Záleží jen na vás, jestli se do toho pustíte. Jako předtím, na stránce věnované grafickým úpravám customize.org, najdete spoustu skinů na programy nejrůznějšího druhu. Jediná nevýhoda této stránky je její relativní pomalost - je to dáno tím, že tam chodí spousta lidí :) Případně použijte google a vlastní hlavu. ^^"

Závěr

Kromě výše uvedených maličkostí (dohromady to zabere nanejvýš 15min celkem) se dá upravit i spousta jiných věcí. Například při zapnutí PC, když se zobrazí logo Windows a načítá se, se může zobrazit cokoli jiného, dají se změnit zvuky při zapnutí / vypnutí počítače a spousta dalších nesmyslů. Jestli se do nich pustíte je jen a jen na vás...

Při tvoření vlastní plochy buďte nápadití, vymýšlejte originální designy a hlavně ať se to líbí vám. Přece jen je to vaše plocha :)

Napsat na konec tohle je možná naivní, když je to první pořádný článek, ale přesto - pokud někdo tenhle návod použije, tak se pochlubte se svým výsledkem v komentářích :)

Neldor :)

Budiž blog! ...

2009-07-23T01:12:00.000+02:00

... Řekl Neldor (to jest moje maličkost) a založil si blog.

Po chvíli přemýšlení nad hostingem (.blog.cz nikdy víc) jsem se rozhodl o blogger.com... proč? Popravdě, byl to první výsledek který mi vypadl po zadání slova "blog" do google.... ^^

A proč jsem se vlastně rozhodl založit blog?

Už nějakou dobu (cca rok) mám fungující blog zaměřený na jedno tema - seriál Legend of the Seeker. Fungující ale jenom ve smyslu slova že funguje. Návštěvnost v době kdy se seriál nevysílá je mizivá a ani není o čem psát. Adresa blogu je http://legendoftheseeker.blog.cz/ pro ty kdo by se chtěli podívat... Jenže mít blog na jedno téma je docela problem, když chcete psát o něčem obecnějším... v takovém případě nezbývá než založit další blog :)

O čem budu psát?

To ještě sám pořádně nevím, ale vždy se najde něco o čem bych chtěl povědět světu. A nebo mě to přestane za týden bavit a už sem nevkročím, i to je možnost... uvidím :)

Především bych se chtěl vyhnout tomu, aby se z mého blogu stal další "růžový blogíšek o High school musical"... to vážně ne ^^

Teď se pustím do grafických úprav, aby to tu trošku vypadalo a co nejdřív začnu psát :)

Těším se na Vás... Neldor